April 2010

Smrt

29. april 2010 at 14:46 | The |  Sešítek nepovedené poezie
Yups. Tak jsem se do toho zabrala, že je to nakonec dost dlouhé a nejen to. Už se z toho stává báseň, která vám toho moc neřekne a míchá páté přes deváté..
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Loď odplouvá do dáli
Na něm duše milovaná
nevrátí se v život nestálý
Ve smrti pevně okovaná

Loď pomalu odplouvá
Nevyhnutelný konec
Nikdo z nás se neschová
Když zazvoní zvonec

Když náš zvonec zazvoní
Ohlásí nám tuto zvěst
Smrt však slzy neroní
Jen pro nás, na počest

Na počest tvého skonu
Budeš-li si to moci přát
Smutek slyšet na sto honů
A můžeš se tiše smát

Tiše se smát
Dívat se všude
Trochu se bát
Ptát se, co bude

Objevuješ neznámé,
co nemůžeš pochopit
Neslyšíš hosty nezvané
Nemůžeš je uchopit

Případáš si zrazená
Jsi mrtvá a dáváš vinu sobě
Duše zcela zacelená
Tělo hnije v hrobě

Když se se vším smíříš
Víš, že smrt není tak zlá
Už se tiše neplížíš
A slovu život jenom: ,,Pchá!"

Presto si stýskáš
Přesto stále věříš
Víš, že nic nezískáš
Svůj život bělíš..

Už ti to nevadí
Smrt klid dala tobě
Ale stejně se uvidí
jestli nejsi oběť!


Jen pár slov

28. april 2010 at 21:57 | The |  Technicky technické vykecávání
Jen pár slov. Vlastně pár set slov, abychom byli přesní...ale nevadí.

Pár slov o autorce
Jedna mladá slečna, která tráví čas čtením knih, po večerech i fanfikcí na internetu. Ta, která nevěří ve splnění svých snů a přesto pořád léta krajinou snění, ať už ve dne nebo v noci.
Poslouchá metal, rock a miluje svojí MP3. Miluje těch pár pravých přátel, které má a nesnáší lži a podlézání.
Vždycky chtěla být známá, ale vzhledem k tomu, že nemá nic zvláštního, co by nabídla, nic takového se neděje. Žije ve stínu svého staršího bratra a proto taky miluje anonymitu na internetu (ale strašně ráda se s nějakým blogerem sejde a popovídá si :)).
Dívá se na anime, občas si přečte nějakou tu mangu.
Takže si to zrekapitulujme. Kdo že je The?
Správně, milé děti, je to ona, tahle temná existence. Je to ta arogantní egoistka, milovnice anime i mangy (a vlastně Japonska všeobecně), čtenářka a povídkářka, to čajové cosi, které se skrývá v nejzapadlejších a nejtemnějších koutech, kde kreslí jako o život. A abychom nezapomněli, je tkaničkovec, a to nenapravitelný. Metalistka a rockerka, která ví, že není nad to se pěkně od srdce psychopaticky zasmát...


Pár slov o její literární tvorbě
Co se týče mých literárních výtvorů, vězte, že se za některé stydím, některé tu jsou jen z nostalgie a některé zase proto, že jsem potřebovala kritiku jako sůl.
A pak jsou tu povídky, které mám ráda i přes jejich chyby, o kterých si myslím, že se mi vcelku i povedly, ale těch není většina.
Některé povídky jsou spíš formou úvahy...maličko.
Jsou tu drabble. Píšu je strašně ráda, takže pokud byste chtěli, můžete mi napsat pět slov jako zadání na mail terkapod@seznam.cz nebo si mě přes facebook.
Nejsem žádná spisovatelka, ale psát mě baví. Když budete kritizovat, hlavu vám neutrhnu, budu ráda. Jak se mám zlepšovat, když mi někdo napíše, že se mu to líbilo?
Samozřejmě, potěší to, ale s takovým komentářem se vážně nezlepším.
Takže, jen do mě! Ale za občasnou pochvalu bych vás taky nezabila O:)
Pak tu je pár úvah a samozřejmě moje žvástání. A toho není málo. Jsem prostě..ukecaná. O:)

Pár slov o její grafické tvorbě
Kreslím strašně ráda, ale nejsem v tom žádný přeborník. Nehodlám se kreslením ani malbou živit, nehodlám studovat výtvarnou školu (ani bych na to neměla), je to prostě můj koníček.
Mojí parketou je manga styl, ale občas se pokouším kreslit i realisticky. Moje nejlepší dílo, ač není jen moje, protože mi pomáhala kamarádka M. je tohle oko. )
A počítačová grafika? Také tu na blogu někde je, protože zkouším všechno. Ale opět, nic světoborného, na grafiku jsem úplně levá. :)

Pár slov, hovořících o aktuálním (bejvávalo) rozpoložení
14.2.2011 -> No pomoc. Co to bylo proboha za stav? :D (1.3.2011)
Smích. Ponurý, hysterický smích.
Přesně ten zvuk se ozývá ze ztemnělého pokoje, když venku padá na pražské ulice tma. Přes rty jí uniká neveselý smích, když pročítá řádky, když sleduje písmenka, vytištěná na jemném papíru. Utichne a přejíždí roztřesenými prsty po stránkách.
V tom okamžiku miluje tu knihu. Za to, že ji nenechává samotnou.
Křehká, taková je. A když zdvihne hlavu, aby se podívala na strop, kde se už určitě tvoří nějaká pavučina, v očích se jí třpytí slzy. Zrcadlí se v nich všechno to utrpení, všechen ten žal i zmatek. Pomyslí na to, že toho před svými známými hodně tají. Koutky se lehce pozvednou a ústa se zformují do úsměvu. Oči však zůstávají stále stejné - netečné a přeplněné smutkem.
Mrzí ji, že nemůže říci pravdu. Bolí ji, že vše musí zůstat skryto.
Ale nejde to jinak. Když totiž viděla, jaké jsou reakce na podobná prohlášení, nechce ztratit důvěru. Důvěru těch tří, těch pravých přátel, těch jediných, které má.
Bojí se toho, že pravda jednou vyplave na povrch. Chce si stát za tím, kdo je. Ale neumí to před ostatními. Umí to jen před pár lidmi, které nadevše miluje. A ani těm to nemůže říct. Bojí se názorů, bojí se reakcí. A tak svou křehkost maskuje svým chováním, svým stylem, který je i zároveň není její.
Slyší kroky za dveřmi. Otře slzy a nasadí masku.
A jde. Jde ukázat světu, co je to pravá přetvářka.

Archiv keců v menu (vzkazníku)
(od bůhví kdy) až k 20.6.2011
Příliš pitomý pakůň přeci psal.
Bolest blbkou brána beze bran.
Slabomyslná slečna, stále strašná.
Zlata za zákopem zabila zástěru.
A Aragorn akorát anuloval Akanin azyl.
Trochu trhlá The tradičně trpěla.
Smyčka se stahuje...

Zdánlivě beze smyslu.

Moře

27. april 2010 at 19:57 | The |  Povídky staršího data
Bude to spíš uvažování o moři. Filozofie a moje myšlenky, honící se hlavou tak divoce, že některé nestíhám registrovat. Můj výplod, moje hlava ztracená při pomyšlení na moře..
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Podívala jsem se na modrou vodní plochu, která se třpytila přede mnou. Vlny neškodně narážely o hladké a ostré skály pyšnící se svou výškou a já jsem tuhle scenérii pozorovala se skelnýma očima.
Myšlenky narážely do mého unaveného mozku stejně tvrdě jako mořské vlny o skály.
Proč si vlastně lidé přirovnávají moře k nekonečnu?
Podívala jsem se dolů, dolů na temnou vodu. Zamrkala jsem a pohlédla na obzor. Kam jsem dohlédla, tam plocha vzdouvající podle větru pokračovala.
Uměla jsem si celkem dobře představit, že nekonečnost moře je skutečná. A když jsem to uměla já, proč by to neuměli lidé před mnoha lety?
Když to dole zadunělo, trhla jsem sebou tak prudce, že jsem byla udivená, kolik síly se ve mně skrývá. Opatrně jsem nakoukla za výčnělek skály, na kterém jsem ještě včera klidně seděla, netušíce pohromy.
Jenom se utrhl kus skály a kámen si vzalo moře. Vzalo moře..to zní tak romanticky, jako by příběh mořské hlubiny psal básník..
Moře, to o čem sní ti nejromantičtější z nás, moře, vládnoucí životu a smrti, moře, temné a hluboké skrývající mnohá svá tajemství..
A báseň, nesmrtelná poéma, žijící dál po smrti básníka. Báseň vyprávějící o pokladu světa. O moři, nepředvídatelné mořské pustině. O tom, že moře se směje i pláče, zlobí se i raduje.
O moři, největší lásce mojí života.
Vzdychla jsem a do tváře mi foukl hravý větřík, který si začal zamotávat mé vlasy. Nepřítomně jsem se usmála s očima stále upřenýma na moře. Na tu fascinující vodu.
Udělala jsem krok dopředu, právě na ten nestabilní výčnělek.
Ztratila jsem v kráse toho skvostu, který se vlnil přímo pode mnou.
Hlubina mě měla ve své moci.
Ale já byla ráda. Nádherné moře!
Vezme si mě moře? Stejně jako ten spadlý kus kamene? Přijme mě?
Ale v okamžiku, když jsem napružila nohy ke skouku do vody plné odlesků hvězd se mi zase vrátila rozhodnost. Nemůžu přece jen tak skočit!
Odstoupila jsem od lákavé propasti a zavrtěla hlavou.
Někdy jsem byla tak strašně pitomá.
Otočila jsem se a ačkoliv mě to stálo spousty přemáhání jsem odešla. Když jsem uléhala do své postele, hlavou se mi rozezněly poslední věty před definitivním usnutím.

Well you built up a world of magic
Because your real life is tragic..

Láska

22. april 2010 at 23:00 | The |  Sešítek nepovedené poezie
Aneb výplod mé unavené hlavy. Omluvte prosím, případné chyby. V jedenáct večer jsem začala být jaksi dutá :D
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nutí vzplanout žárem vášně
k tomu srdce rozbušit
Zní i vypadá to krásně
Někdy je lepší netušit

Prahnout po ní, toužit
Neúspěšně chtít
Za jejím stínem se ploužit,
někdy lepší než ji pocítit.

Láska, chyba mé existence
ač zároveň bolest přivede
Naříkám si sice tence,
Mým srdcem ale láska nevede.

Jsem jak plamínek svíčky
jako jemný větřík u moře
jak zámek s malinkými klíčky
jak sluha v plné pokoře

Láska se mi stále vyhýbá
Mé srdce ať přestane tlouci!
Mým osudem bude hlubina!
Proti mě vidím dva duchy jdoucí
Smrt pro mě právě začíná.

2. díl - Kamzík

22. april 2010 at 21:59 | The |  Rozepsaná knížečka: Terorista
Oči se mi rychle otevřely a já vyskočila na nohy. Svoje reakce jsem už znala jako své boty, takže jsem věděla, že jsem určitě něco uslyšela. Ve svém polospánku jsem nevnímala, tedy nevnímala moje mysl, ale tělo bylo vytrénované a v tomhle mě ještě nikdy nezradilo.
Očima jsem přeletěla celou jeskyňku, nejdéle mi ulpěly na vchodu, ale všechno se zdálo stejné jako když jsem šla včera večer spát.
Zvláštní. Stále jsem byla ve střehu. Rychlými kroky jsem došla ke kameni, který jeskyňku chránil a vykoukla zpoza kusu plachty, která kryla nejvíc nechráněnou část vchodu. Ale i venku to vypadalo normálně. Já jsem nevěřila, nevěřila, že se mi to zdálo. Tělo se nemohlo mýlit! Já se nemohla mýlit! Každopádně to vypadalo tak jak to vypadalo - klidně a mírumilovně. Pokrčila jsem rameny a smířila se s tím, že jsem se asi mýlila. Pořád jsem tomu ale ještě tak trochu nevěřila.
Byla to helikoptéra? Nepřirozený zvuk? Rozzuřený medvěd? Fakt jsem netušila, co to bylo a to mě děsilo ještě víc.
Aby taky ne. Když nevíte, jaké nebezpečí máte čekat, a navíc ani nevíte, jestli existuje, je to ještě horší než kdybyste to věděli.
Povzdechla jsem si a do zvuku vycházejícího z mých úst jsem vložila veškeré zoufalství, které ve mě bylo. Výsledný zvuk mě sklíčil ještě víc, tak jsem si radši sedla a trudnomyslné myšlenky z hlavy vyháněla okusováním nehtů.
Ale pak jsem i toho nechala, protože se ve mně bůh ví proč objevila jízlivá myšlenka, která mi oznámila, že se nejspíš sama sním zaživa.
A tak mi zbylo jediné - zase dumat nad svou minulostí.
Hlava se mi přímo vařila z toho, jak usilovně jsem přemýšlela. V hlavě mi tepalo tušení, ale ani za nic jsem z mozku (z vlastního mozku!) nemohla dostat, co je to za doměnku. Měla jsem vztek sama na sebe, měla jsem chuť..
Ani já už jsem se nedozvěděla, na co jsem měla chuť, protože tok mých myšlenek někdo přerušil.
,,Hej, Tio!" zaječelo to hlasitě vedle mě.
,,Nemusíš křičet, když jsem hned vedle tebe. Navíc chci být sama." zamumlala jsem. Na Ginu jsem dneska opravdu neměla náladu a potřebovala jsem o samotě přemýšlet. S Ginou..v klidu přemýšlet? To snad ani není možné.
Gina otevřela pusu a už by spustila nezastavitelný vodopád slov, ale já se otočila a hodlala jsem odejít jinam. Udělala jsem ale jenom krok a už jsem na rameni měla její ruku.
,,No počkej, počkej Tio! Přece se na mě kvůli takové prkotině nebudeš zlobit." podívala se na mě prosebně.
,,Já se na tebe nezlobím, ale..já už teď vážně chci být sama!"
Ginu jsem nemohla setřást až do konce hlavní ulice. Tam jsem rychle zapadla do jedné postranní uličky a udýchaně se opřela o zeď. Vzápětí jsem se sesunula na chodník a sedla si. Bylo mi jasné, že to mým kalhotům zrovna neprospěje, ale teď jsem potřebovala přemýšlet. A nikde to nešlo. Doma byla návštěva, ta by mě nenechala chvíli na pokoji. Gina mě nenechá zase ve škole - takže mi zbylo nějaké neznámé místo nebo park. K parku se mi jít nechtělo, takže jsem zůstala sedět a konečně jsem bez vyrušování přemýšlela o té záhadě. O záhadě točící se kolem mého otce.
Musí patřit k nějaké tajné organizaci, k nějaké, co páchá něco, za co by je potrestali. Jenže co by to tak mohlo být? Vykrádání banek? Nějak jsem si neuměla představit svého otce - v saku, košili, kravatě a ve všem, co jsem na něm znala - jak vykrádá banky. Jak na někoho míři pistolí a říká lidem, aby si lehli na břicho a dali ruce za záda. Jak má na sobě černou kuklu a shrabuje peníze z pokladny, zatímco se všichni tváří nesmírně vyděšeně.Ne, nepřipadalo mi to pravděpodobné.
Co je další možnost? Mafie? Mafie. O tom jsem taky pochybovala. Můj otec a gangster! Ne, můj otec nemůže být u žádné takové organizace! Nemůže to dělat, nebyl by to on!
Prudce jsem se zvedla. Takové myšlenky mě rozrušovaly. A navíc..nemohla jsem nad tím takhle přemýšlet. To prostě nešlo. Byl to můj otec, já ho měla ráda a přece nemůžu tohle přehrávat v hlavě! Tyhle myšlenky o tom, jaký je můj otec zlý! Ne!
Sepnula jsem ruce. Tiše zašeptala modlitbu a poté pomalu povolila ruce a rozhodila je kolem těla. Loudavě jsem se vydala směrem k domovu. Směrem k rodině. Směrem k otci, který je velké zvíře v podsvětí. Ne! Zarazila jsem se. V chůzi i v myšlence. Tak to není! Táhněte pryč zvrhlé myšlenky!
A uslyšela jsem to znovu. Tentokrát vědomě. A věděla jsem, že znovu, protože jsem si vzpomněla. Znělo to jako..jako..Přiznávám, nevěděla jsem vůbec, kam ten zvuk zařadit. Zvíře nebo stroj? Nebo..ne, na to nesmím vůbec myslet!
Neslyšně jsem vstala a vyrazila ke dveřím, našlapujíce jako kočka.
Podívala jsem se z kraje plachty. Nic. Pak jsem si ale všimla, co způsobilo ten hluk. Jenom jediný, pitomý kamzík, který uvázl kopýtkem ve skále a vyváděl.
Srdce mi ještě pořád stálo na místě.
Uklidni se, Tiaro. přesvědčovala jsem sebe a své zastavené srdce.
Hluk se ozval ještě jednou.
Ale nevydal ho kamzík.
Ozvalo se to přímo za mnou.

<-předchozí díl ------------------------------- následující díl->


1. díl - Tušení

20. april 2010 at 20:28 | The |  Rozepsaná knížečka: Terorista
Kačce. Pro její řeči o Bohu. Pro to, jak mi chtěla uříznout hlavu.
Pro to, že mi nezkritizovala 3. díl.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Krčila jsem se v jeskyni, kterou jsem našla a připadala mi ze všech nejvíce obyvatelná. Nic vevnitř nelezlo, nebyla tu taková příšerná mrznoucí zima a byla v centru hor, v místě, nad kterým čas od času prolétl nějaký stroj vytvořený člověkem.
Nad ostatními jeskyněmi létali akorát ptáci, takže se mi zdálo nejlepší se utábořit právě v tomto místě. Pokud se dá nazvat tábořením moje situace.
Nezbývalo mi, než jen vzpomínat, přemýšlet, kousat si nehty a poslouchat, jestli kolem neproletí třeba helikoptéra. Právě teď jsem dělala všechny tyhle věci najednou. Ale nejvíc se mnou zmítaly vzpomínky, kromě zimy. Zimou jsem se třásla.
Vracela jsem se známou cestou vytvořenou ze vzpomínek. Vzpomínala, ale jen na to, jak jsem se do téhle patálie dostala. Povzdechla jsem si. Proč jsem se jen do toho zapletla?
Zmrzlými prsty jsem zatápala po zipu od batohu a když jsem po usilovném hledání vytáhla kus sušenky a zlhtla ji, sepla jsem ruce a pomodlila se k Bohu. Věřila jsem, že mě někdo zachrání nebo mě alespoň Bůh vezme k sobě. Veškerá božská počínání jsou nevyzpytatelná, ale vždycky jsou prováděny pro větší dobro.
Věnovala jsem Bohu poslední zbožnou myšlenku a ponořila se do vzpomínek.
Nad knihou jsem se upřímně rozesmála. Tak vesele jsem se nesmála od té doby, co jsem přešla na jinou školu. Myslela jsem, že si toho někdo všimne, ale to jsem se mýlila. Nikdo ani nevzdechnul.
S klapnutím jsem zavřela knihu. Byla jsem zvyklá, že mi nikdo nevěnoval pozornost, pokud jsem o ni vysloveně neřekla, takže mi to nevadilo.
Jenže teď jsem neměla co dělat a nudila se. Vyzkoušela jsem různé druhy rozptylování, ale nepomáhalo nic. Nuda se mi zavrtala do mozku a tam střídavě tlačila a pálila.
Protože mě nic jiného nenapadlo, začala jsem se toulat po domě, jestli si se mnou třeba někdo nebude povídat. Ale nic.
Prošla jsem kolem dveří otcovy pracovny a tam jsem se prudce zastavila, protože za nimi probíhal tlumený, ale zuřivý rozhovor.
Přitiskla jsem ucho ke dveřím a zaposlouchala se do toho dialogu probíhajícího za dveřmi.
Z toho, co jsem slyšela jsem vyrozuměla něco o tom, že budou brzy odhaleni. Kdo, co?
Nechápala jsem to a o to víc jsem nad tím dumala.
A s tím pocitem jsem šla spát a v hlavě mi nepřestávala zvonit otázka, co to znamená.

Vzbudila jsem se. V hlavě mi od noci utkvěl sen a já jsem začala něco tušit. Tehdy mi to ale ještě nedávalo smysl.
Vrátila jsem se zase do přítomnosti. Teď je teď, připomínala jsem si. Nic nezměníš tím, že budeš vzpomínat. Já si ale nemohla pomoci.
Jenže už se stmívalo a já nemohla jen tak sedět a litovat toho, co jsem udělala v minulosti. Musela jsem zabezpečit jeskyni a alespoň trošku si odpočinout. A také se najíst.
Ruce mi úplně zmrzly. Třela jsem s nimi o sebe tak dlouho, dokud zase nebyly schopné fungovat.
Jakmile jsem je zase mohla používat, vrhla jsem se kvapně ke vchodu a začala zabezpečovat plachtou, kameny a dřevem. Byla jsem už trochu zmatená, takže jsem si až uprostřed zabezpečování všimla, že nemám dřevo na oheň, takže jsem co nejrychleji popadla klacíky vedle jeskyně a hodila je dovnitř. Poté klidně pokračovala v upevňování plachty, valení kamene a stvění dřeva.
Když jsem se vším skončila, byla jsem zahřátá. Jenže jsem měla hlad.
Natáhla jsem se pro batoh a vytáhla kus masa. Rozdělala oheň a na jenom klacku opekla svou večeři.
Udusala jsem oheň a položila hlavu na batoh.
Propadla jsem neklidnému a lehkému spaní v tichu, které rušili jen lesní tvorové.

následující díl->


Violetta

20. april 2010 at 19:42 | The & Kika |  Povídky staršího data
Tentokrát na mě neházejte vinu se špatným koncem. Vážně za to nemůžu. :)
Poslední dobou na tenhle blog moc nepíšu. Musím to napravit. Těšte se na Teroristu a Romanci :)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Violleta šla dlouhou chodbou. Pokoušela se běžet, ale s vysokými podpatky to moc dobře nešlo. Za sebou slyšela stále hlasitější hlasy. Zrychlila a... upadla. Rychle si boty na vysokém podpadku vyzula, vzala je do ruky a utíkala. Do běhu dala všechny své síly, které jí začaly pomalu docházet. Vyčerpáním zavřela oči, ale běžela dál. Nevěděla kudy běží, jen doufala, že do ničeho nevrazí. Ale stalo se.
Violleta do něčeho vrazila. Do něco bylo měkké a chytlo jí to. Chtěla otevřít oči a podívat se, do koho vrazila. Neměla na to sílu. Poslední, co uslyšela než omdlela, byl smích. Krutý mužský smích.

Violleta, oděna v dlouhých bílých šatech kráčela k oltáři. Tam už stál její budoucí muž - k ní zády. Rozdávala nervózní úsměvy na všechny strany, ale k jejímu překvapení tam nikoho neznala. Došla k oltáři a podívala se neznámému do obličeje. Těsně před tím než omdlela, zahlédla tvář Marcuse de Redicca.

Procházela se nádhernou zahradou. Všude viděla spoustu různých květin. Zatočila se a uviděla... Marcuse de Redicca. Otočila se a chtěla utéct, ale k jejímu překvapení tam byla dlouhá temná chodba. Otočila se zpět a uviděla Marcuse jak se směje. Jeho krutým smíchem... Vykřikla a ucítila něco studeného a mokrého na čele.

,,Probudila se!" prohlásil maminčin hlas plný úlevy. Byl to jen sen, uklidňovala se, jen sen...
,,Jak je ti?"
,,U-už dobrý," řekla unaveně, ale najednou vykřikla. ,,T-tam!"
,,Co je tam?" zeptala se matka a koukla se za svá záda, kam její dcera ukazovala.
,,Marcus de Redicco." zašeptala Violleta...

Takhle to šlo po další dva týdny, dokud se Violleta nerozhodla. Plná odhodlání došla k domu Marcuse a zazvonila. Otevřely se dveře. Vykoukl z nich Marcus osobně.
,,Jsi tu sám?"
,,Ano, co chceš? Tebe bych se tady nenadál!" Violleta ho však ignorovala a vešla do jeho přepychového domu. Namířila si to rovnou do obýváku, vytáhla z kapsy zapalovač a zapálila pohovku. Celý dům vzplanul.
Poslední zvuky, ozývající se z hořícího domu byl mužský jekot a radostný smích.
Violleta měla konečně pokoj v duši.

Hloupé pověry

20. april 2010 at 19:35 | The & Zuzu |  Povídky staršího data
Veškeré pochvaly skládejte Zuzce, já jsem to jen trošinku prodloužila.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Seděla jsem na lavičce uprostřed parku, mezi stromy a nepřítomně jsem hladila kočičku,
posazenou na klíně. Bylo mi nanic. Je čtvrtek a já mám zítra mít své třinácté narozeniny.
Nejhorší na tom je, že i máma věří na pověry. Už v neděli odjela na druhou stranu republiky
za kamarádkami. ,,Už dlouho jsem je neviděla" namlouvala mi. Já jsem si ale jistá, že odjela
jenom proto, aby tu nemusela být v ten zatracený katastrofální den. Pátek, třináctého!
Podívala jsem se na hodinky a zoufale zasténala, když jsem zjistila, jak je pozdě.
,,Už musím jít"pošeptala jsem Štístku. Další věc co máma nemá ráda. Oblíbila jsem si
malou černou kočičku a pojmenovala ji Štístko. ,,Štístko!" zhrozila se mamka, když se to dozvěděla.
Samozřejmě si myslí, že nosí smůlu. Podle mě je to naprostá blbost!
Tiché zamňoukání mě probralo z mých myšlenek a já si vzpomněla, že už mám jít.
Sundala jsem si Štístko z klína a pomalu jsem šla k domu.

Probudila jsem se do jasného rána. ,,Další den, co budu jen tak trčet v parku" povzdechla jsem si.
Stejně bych nic lepšího udělat nemohla.
Zamířila jsem do aleje stromů v parku.
,,Mňááu-huf!"
Málem jsem leknutím vyletěla z kůže. ,,Štístko! Co ty tu děláš?"
Sklonila jsem se a vzala ji do náruče. Posadila jsem se jako obvykle na tu samou lavičku.
Vtom Štístko vyskočila na zem. Neměla jsem nic lepšího na práci, a tak jsem šla za ní.
Dovedla mě až k části parku kde jsem ještě nikdy nebyla. Vlastně tu nic nebylo, jenom
jeden, asi hodně starý strom. Už mě bolely nohy, chtěla jsem si sednout na nejnižší větev,
a tak jsem šla ke stromu.
Čtyřlístek! To je poprvé co vidím čtyřlístek! Máma si vždycky myslela, že je to tím že jsem prokletá.
A proto jsem se narodila třináctého v pátek. Ale teď když ho vidím, nevěřím vlastním očím!
Hned jsem ho utrhla a vydala se zpátky domů, v obavách, aby mi neuschnul.

Doma na mě čekalo překvapení...
Když jsem otevřela dveře objala mě moje mamka ,,Omlouvám se.", prohlásila zahanbeně. Tak tohle jsem nechápala.
,,Za co?"
,,Za to, že jsem tě odstrkovala a věřila těm hloupým pověrám. Když jsem byla u Lucky a Báry,
měli hned tři malá černá koťátka i s maminkou." Na chvíli se odmlčela. ,,Všechno nejlepší" vyhrkla
na mě a podala mi malé černé koťátko.
,,Díky mami" a na oplátku jsem jí podala nalezený čtyřlístek. Usmála se na mě a vytáhla z tašky ještě jeden balíček. Nedočkavě jsem roztrhla balicí papír a vykouklo na mě tílko na léto, krásné, barevné a nápadité. Vrhla jsem se mamce kolem krku.
Tohle jsou ty nejlepší narozeniny co jsem kdy měla.

Vzpomínání

20. april 2010 at 19:21 | Apokačka |  Povídky staršího data
Sedím na prázdném nádraží a dívám se na sluneční paprsky, prosvítající skleněnou střechou. Vane mírný větřík, který mi na tváři kouzlí rozpustilý úsměv. Cítím se zase jako malý kluk. Na loučce za kolejemi září pampelišky jako malá sluníčka a všelijaký hmyz bzučí kolem. Mám chuť běžet a chytit si trochu vlastního větru, chci si naplnit lahev tím voňavým vzduchem. Je tady tak krásně.
Najednou si to přihrne vyhlídková parní mašinka. Od chladného kovu se odráží světlo jako od krovek nějakého přerostlého brouka. Brouky já mám rád, vždy jsem si s nimi v dětství hrával. Kouř, unikající z komína, se vine všude kolem jako vůně, utíkající z pod pokličky. Červené vagónky jako by svým skřípotem při brzdění zpívaly nějakou veselou písničku, která nabádá vše kolem k sledkým dětským hrám.
Hordy cestujícíh, vystupujících z vláčku, najednou zaplní dříve prázdné nástupiště. Okamžitě si uvědomuji, že mi to tu nepřijde už tak hezké. Nepříjemný hmyz mi létá kolem uší, do očí mi svítí to protivné slunko a vítr mi cuchá pracně učesané vlasy. Upravím si sako a hned si vzpomenu, proč jsem sem vlastně přišel. Naštvaně se začnu prodírat mezi zástupy lidí. Když se konečně dostanu k jízdnímu řádu, zjistím, že mi ten zpropadený vlak ujel. Zakleji a už jsem zase jen jedním z toho stereotypního davu.

Valentýn

20. april 2010 at 18:48 | Apokačka |  Povídky staršího data
"Kačko, mohla bys otevřít okno?" vyrušila mě učitelka ze zuřivého cákání červené barvy na čtvrtku před sebou. Neochotně jsem vstala, otřela si ruce do pracovního pláště a začala se proplétat mezi židlemi a taškami ostatních.
Ten den byl čtvrtek 14. února. Valentýn, den zamilovaných. A já ho trávila na kroužku výtvarné výchovy s bandou uječených spolužáků… Ale co, lepší než tvrdnout sama doma.
V zahloubání jsem došla k oknu a natáhla se, abych dosáhla na páčku, kterou se otvírá. Podívala jsem se ven. Krásný den, větřík cuchal zelené větvičky - ten rok byla zima velmi teplá - a dole na chodníku se prohánělo pár dětí na koloběžkách a bruslích.
Pak směrem od zastávky přišel nějaký kluk. V ruce měl pugét růží a s nesmělým úsměvem si načechrával vlasy.
Zasněně jsem přemýšlela o tom, jak krásné musí být mít tak pozorného přítele. Čeká na svou vyvolenou u školy a dokonce s květinami. Roztomilé.
Opřela jsem si lokty o parapet, klekla na židli a pozorovala.
Chvíli se nic nedělo. Chlapec tam pořád postával, prohrabával si účes a nervózně se uculoval směrem ke škole. S postupem času mu úsměv trochu ztuhnul. Pak začal přecházet sem a tam, pohazoval si s kyticí a hypnotizoval pohledem hodinky.
Fascinovaně jsem na něj zírala a čekala, co se stane dál.
O pár chvil později vytáhl z kapsy mobil, vytočil číslo a čekal. Crr- crr- crr- … Nic. Nikdo to nezvedl. S otráveným výrazem si sedl na lavičku a jen tak seděl.
Minutu.
Pět minut.
Deset minut.
Půl hodiny.
Znova kontrola hodinek. Opětovné prozvánění. Pořád se nic nedělo.
Už opravdu naštvaně kytici odhodil na zem, otočil se na podpatku a odkráčel směrem k tramvaji.
Jakmile mi zmizel z dohledu, vykolébal se z vchodu smějící houf dívek. Jedna ukázala na kytici a rozběhla se k ní. Druhá se sehnula a přečetla si jmenovku, připevněnou k obalu od růží.
Domů odcházela už v slzách. A sama.
Smutně jsem si sedla zpět ke své práci a zamyšleně začala čmárat srdíčka po okraji stránky.
Tak i takhle to končí…

3.díl - Vzpomínky

15. april 2010 at 14:51 | The |  Rozepsaná knížečka: Romance
Pro všechny, kteří podporují mé psaní.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Nat?"
Prudce se otočila. Ne, to nemůže být on. Ale hlas si s nikým splést nemohla.
,,Jakube?" vydechla překvapeně, ,,Kde se tu bereš?"
,,A kde ty?" opáčil, ale koutky úst se mu zvedaly. ,,Promiň, nechtěl jsem tě takhle sklátit."
,,Tebe jsem neviděla už celé roky! Kde ses schovával, prosím tě?"
,,Mluv za sebe! Kam chodíš do školy?"
,,Gymnázium Nad Alejí." prohlásila s jistou pýchou Natalie.
,,To si děláš legraci? My chodíme na stejnou školu a ještě jsme se nepotkali?!"
Oba se rozesmáli, sedli si na lavičku a dlouho si povídali.
Jakub se rozpomínal, jak to bylo, jak se to všechno přihodilo. Vrátil se až úplně na začátek. Na místo v parku, kde v té době stál stánek se zmrzlinou. Jemu bylo osm, Natalii pět. Oba dva tam stáli, čekali na matky, nudili se..A tak si začali povídat. Jakub při prvním pohledu netušil, že v děvčátku dřímá takový intelekt. Povídal si s ní bezproblémově. Povídali si dlouho, rozuměli si. Zapomněli na pravidlo, které jim rodiče neustále vštěpovali: Nebavit se s cizími lidmi.
Jenže následně přišli matky a odtáhli je s sebou. Potom, když byl Jakub ve třetí třídě, potkal Natalii znova. Kývli si na pozdrav. Pak ji dlouho neviděl, ale v jeho čtvrté třídě ji potkal samotnou a popovídali si. Dali si kontakt na sebe, aby nebyli tak odloučení. Takže v Jakubově páté třídě se mu Nat snažila pomáhat s přípravami na zkoušky. On jí vysvětlil, když něčemu nerozuměla, ona mu pomáhala s čímkoli, co zvládala.
Když se dozvěděl, že ho na gympl přijali, byla první, kdo se to dozvěděla. Klapalo to mezi nimi bezproblémově. Jenže se všechno pokazilo. Jakub to do dneška nepochopil.
Natalie také vzpomínala. Vzpomínala na ten den, kdy byla v páté třídě. Den, kdy přišla domů a matka si jí vůbec nevšímala. Mluvila jen a jen o Zlatě. Pak Natalii tvrdě odbyla a ona odběhla s pláčem do parku. Tam si dala dohormady všechno. Zlatu, vlastní problémy, nedostatek sebevědomí.. A všechno se jí tak smixovalo, že se všechna trápení změnila dohromady na obrovské stravující neštěstí. Nešlo jí s tím žít. Takhle ji potkal Jakub. A ona ho tvrdě odkopla, zakutaná do svých problémů.
Uvědomila si, že to neměla dělat. Vykopla nejlepšího kamaráda ze života rychle a nelítostně. Nikdy se do dob přestoupení na gymnázium takhle nesmála. Užívala si to. Smích. Už zapomněla, jak se směje.
,,Už musím jít." zvedla se Natalie neochotně.
,,Tak zítra ve škole." poznamenal Jakub, jako by ještě tak docela nevěřil, že ji potkal.
Usmáli se na sebe na rozloučenou a vykročili směrem k domovu.
Natalii úsměv téměř vzápětí zmizel. Uměla si představit, co bude dít doma. Matka ji seřve a přidá k tomu pár vět o tom, v čem je Zlata lepší. A potom jen Zlatinka.
Pomalu, s nechutí ke každému kroku se vlekla domů.
V okamžiku, kdy položila ruku na kliku už věděla, jak bude vypadt scéna po otevření dveří.
A opravdu, z obýváku slyšela veselý hlas Zlaty brebentící zážitky své matce, která se na ni zálibně dívala.
,,Ahoj." ohlásila se tiše Nat.
,,Ahoj.." prohlásila její matka nezaujatě.
Nat pokrčila rameny a odešla z místnosti do svého pokoje.

To Jakubovi úsměv vydržel déle. Šel k domovu odevzdaně, věděl, že tam asi nic nového a zajímavého nenajde.
A skutečně. Po otevření dveří ho přivítalo známé poloticho. Slyšet byla jen tlumená konverzace matky a otce u stolu a pochrupování z ložnice bratra.
Povzdychl si. Bylo to tu tak jednotvárné. Představoval si, jak to teď asi vypadá u Nat doma. Byl přesvědčený, že je to tam určitě živější, než u nich doma.
Po špičkách došel do pokoje. Jeho mladší bratr spal rozvalený na pohovce. Usmál se a zavrtěl hlavou. Vzal ho do náruče a položil do postele. Potom následoval bratrovu příkladu a lehl si do postele.

Natalie došla do kuchyně a vytáhla housku. Hladově se do ní zakousla a ještě jednu s sebou odnesla do pokoje. Tam si sedla ke stolu a vytáhla fyziku. Nepřítomně se podívala na obal sešitu a potom vytáhla zadání. Vyvalila oči a zděšeně zírala.
Usoudila, že na tohle nemá a šla do postele. Před sebou stále viděla fyziku.
Přinutila se myslet na něco příjemnějšího a hlavou se jí divoce honily myšlenky.

Tak usnuli a poslední myšlenku před usnutím věnovali tomu druhému.

2. díl - Natalie

11. april 2010 at 19:33 | The |  Rozepsaná knížečka: Romance
Jakub se právě probudil. Byla hodina ZSV a vzhledem k tomu, že je to hodina k tomu určená si trošku zdříml. Probudila ho pořádná herda do ramene udělená jeho sousedem v lavici, Danem.
Dan byl kluk, který se prostě narodil ke zbožňování. Měl atletickou postavu, exoticky vypadající jizvy, zajímavé historky... Vysněný kluk veškerých dívčích románů. Ale to jen na první pohled (a poslech). Ve skutečnosti byl naprosto stejný jako ostatní kluci v septimě na gymnáziu. Večer chodil chlastat a byl neskutečný záškolák. Ale to bylo naprosto normální, jak Jakub tvrdil. Byl to jeho nejlepší kamarád, tak proč to řešit dál? Sám byl takový.
,,Hej! Člověče probuď se!"
,,Proč?" zeptal se ospale Jakub.
,,Jen tak." zazubil se Dan.
,,Nenávidím tě." zavrčel Jakub.
,,Já vím." přisvědčil s rozpustilým úsměvem.
Jakub si promnul oči a prostudoval tváře svých spolužáků. Nevypadalo to, že se děje něco důležitého, ale přesto ještě zavadil pohledem o profesorku, která už ztratila veškerou naději, že by jí někdo mohl poslouchat a tak bezúčelně vykládala látku.
Jakub složil hlavu do dlaní. Usmál se a zvedl hlavu, aby se mohl podívat na hodiny. Zasténal. Dan se na něj podíval. Pochopil Jakubův zmučený pohled a rozesmál se.
Po půl hodině, která Jakubovi připadala jako týdny, konečně zazvonilo.
Ze školy vypadl tak rychle, jako by ho honilo stádou rozzuřených býků.
,,Kam jdeš? Bylo to pěkně dávno, cos někam takhle spěchal." poznamenal Dan.
Ačkoliv to už bylo dávno pryč, stejně ho narážka na Alici ledově píchla.
,,Za nikým. Jestli tedy jako někoho nepočítáš počítač." odbyl ho Jakub.
,,Dobře, jen se ptám."
Přidal do kroku. Dneska neměl na společnost náladu. Dan, který ho znal, zaznamenal jeho rozpoložení, pokrčil rameny a nechal ho být.
Stavil se doma, ale nezůstal tam, jen odhodil tašku a šel zase ven.Zamířil rovnou do Stromovky. Příroda ho vždycky uklidňovala. Nevěděl proč, ale rád tam chodil.
Šel rychle, nerozhlížel se, zeleň kolem něj vypadala jako šmouha. Jenže to se mu také vymstilo.
Nevšiml si dívky stojící na kraji rybníčku, vrazil do ní a oba spadli.
,,Promiň, promiň.." omlouval se, zdálo se ale, že ho dívka neslyšela.
Pak si ale všiml jejího obličeje a slova se mu zadrhla v hrdle.
,,Nat?" vyklouzlo z něho.
Otočila se k němu a skutečně to byla Natalie.

1. díl - Setkání

10. april 2010 at 19:17 | The |  Rozepsaná knížečka: Romance
Natalie rázovala po ulici a vztekle zatínala zuby. Myslí jí proplouvaly veškeré myšlenky a pocity, které v sobě vždycky dusila. Urážky, které jí kdo řekl, vztek, ublíženost. Veškeré sebeovládání, které měla, z ní málem vyprchalo před deseti minutami. Než ale stihla vybuchnout, naštěstí si uvědomila, že by to pro ni nedopadlo zrovna nejlíp a odešla. Teď se jí v hlavě odehrával rozhovor, kvůli kterému utekla, a nejen to. Také bliky z minulých let, které úspěšně ignorovala, ale dnes se jí všechno vrátilo.
Cítila se hrozně. A také uraženě a bezmocně. Zase se ztratila v myšlenkách: Pro ostatní je jen věc, či co? O ni jim nejde, po dvou vteřinách hovoru se jí ptají na sestru a potom už se baví jen a jen o tom, jak se Zlata má, co dělá.. a jenom a jenom Zlata! Prostě hovor čistě o její sestře. Nejsem záznamník Zlaty! pomyslela si rozhořčeně.
V tom okamžiku si uvědomila, že přešla místo, kam se chtěla dostat. Tiše zaklela, otočila se, vrátila se o pár metrů zpátky a zapadla do domu.
Vyšlapala schody a vrhla se do svého pokoje. Spadla na postel a nechala citům volný prostor. Slzy se jí přelily přes víčka a stékaly do vlasů rozhozených na polštáři.
Stoupala v ní sebelítost. Nemám žádné kamarády! Nikdo mě nemá rád! vykřikoval jí v hlavě ublížený hlas, který jí připomínal veškerá příkoří, které kdy zažila. A že jich nebylo málo. Zase propadla melancholickým myšlenkám. Pomýšlela na smrt. Hm, bylo by lepší skočit, nebo si podřezat žíly? uvažovala. ale kdybych skočila z dostatečné výšky..
Z morbidních představ ji vytrhl až zvuk klíče otáčejícího se v zámku. Tou dobou už měla Natalie suchý obličej a ona za to byla ráda. Na obličej nasadila šťastnou masku a šla se přivítat s matkou.
Nataliina matka byla veselá osůbka, měla hnědé vlasy, inteligentní zelené oči a hezkou postavu. Milovala obě své dcery, ale dávala přednost té úspěšnější. Natalie si z toho brala, že ji matka nemá ráda. Znovu ji zasáhl ten pocit, který ji trhal na kusy.
,,Tak co Zlata? Neviděla jsi jí?" zeptala se Natalie matka. Výborně. Zase Zlata.
,,Viděla jsem jí ve škole, " odpověděla odevzdaně, ,,vypadala celkem spokojeně. Povídala, že přijde domů pozdějc, protože jde s holkama do čajovny."
Matka přikývla. Mávla rukou, jako by ji propouštěla. Svého informátora, pomyslela si škodolibě a zároveň smutně Natalie.
Otočila se a zase se vrátila k sobě do pokoje.
V kapse jí zapípal mobil. S povzdechem ho vytáhla z kapsy.
Nová zpráva od Zlata! pípal mobil.
Natalie se s zasténáním natáhla na postel a četla:
Kryj me jdu s erikem na rande budu doma v devet
Na Natalii už toho bylo moc. Zlata dokonce s někým chodí! Všichni ji milujou a já? Já jenom dělám křena jejímu životu!
Popadla tašku a vyklouzla z pokoje.
,,Nat? Kdy se vrátíš domů?" ozvalo se z kuchyně.
,,Nevím.." zamumlala Natalie a utekla z bytu dřív, než matka stihla něco říct.

Skončila v parku. Prošla téměř celé město, ale nakonec už jen chodila kolem dokola Stromovky. Zrovna si stýskala u jezírka s kachničkami, jak jsou na sebe hodné, když do ní někdo vrazil a ona spadla.
Ne tak někdo.
,,Nat?" zeptal se nevěřícně.

Vyhozená bota

6. april 2010 at 19:58 | The & Kika |  Povídky staršího data
+ [edit 1.3.2011] Tak, tohle je jedna z těch méně povedených, ale nemějte mi to za zlé. Říkají vám něco začátečnické chyby? :)
.
,,Ležím tady na skládce jako blbec a přemýšlím. Kvůli mému pánovi.
Co jsem udělala špatně? Copak můžu za to, že on se mnou hrál fotbal?
Že on mnou brzdil kolo? Že on se mnou chodil i do vody? NE! Tak proč
jsem to musela odnést já? Byla jsem poslušná a trpěla jsem a TOHLE
má být odměna?! Chce se mi z toho zvracet... Ale dřív než bych to
stihla bych asi začala brečet...
Chci to umět. Aspoň to vyjádří moje pocity.

Mají otevřené okno. Co si asi říkají? Nééé! Oni si ke všemu pustili
tu hroznou, přímo hororovou, písničku od Svěráka a Uhlíře - Bota
semišová. Hmm, ten text dost vystihuje mojí situaci! Ale stejně...
Znovu na mě dopadají ty hrůzné myšlenky. To snad není možné!
Měli by ho potrestat. Pcha. Takhle mě využívat a potom vyhodit!!
Pořád to ve mně víc a víc vře vzteky (je pravda, že tady je nějaká
tekutina uvnitř mě. Hm. Že by...polévka?!! Ještě horší. Beru, že je u
mě pot, je to sice nechutné, ale logické. Ale omáčka, polévka?
Hm.
A hele. Támhle jde Franta od sousedů. Toho mám docela ráda...
Jednou mě, teda nás - se ségrou - pochválil! Hm, myslím, že si
mě všiml! Třeba ten můj život není zas tak ztracenej!! Opravdu!
Vzal si mě. I ségru! Bezva!! Třeba nás bude i nosit! Jeho boty
jsou VŽDY ve skvělém stavu! Počkat! Co to dělá? Néé! AU!
On nás normálně přibyl nad dveře jeho pokoje!! To mu
nedaruju! Mám plán!
Čekám až vyjde. Hm, nějak mu to trvá. Konečně!"
Otevřely se dveře a z pokoje vyšla hlava. Obě boty neváhaly a
spadly. Přímo na hlavu toho Někoho.
,,Jau!" vykřikl ten někdo a obě boty poznaly, že to není Franta, ale
jeho starší bratr Tom. Tom se podíval na to, co mu spadlo na hlavu a
uviděl dvě špinavé boty...

,,Pomalu se probírám. Sakra, kde to jsem? Před chvílí jsem byla ještě
v černém batohu! Ale..teď jsem přece.. zase na skládce!!
Vypadá to, že už se asi nikomu na nohu nedostanu.
Jen se ve mně bude vařit polévka. To mi byl čert dlužen.
Sakra."

Závod o život

4. april 2010 at 14:34 | The |  Povídky staršího data
Běžím, nutím nohy do pohybu, ačkoliv už mi dávno došel dech. Vidím jen svoje vlastní tenisky a nerovný povrch, po kterém kmitají. Zdá se mi, že dusot za mnou už utichá, že jsem přece jen utekla. Zvolním běh na lehký sprint. Pak z sebou uslyším běžící nohy.
,,Neutekla jsem jim", pomyslím si nešťastně. Vím, že nedokážu běžet navždycky a jich je víc, mohou si pomáhat, uchystat na mne léčku. Jsem sama samotinká a nic proto tomu neudělám. Hlavou mi problesknou vzpomínky na dny, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Byla jsem malá a oni na mě byli hodní...
Uvědomím si, že jsem zase zvolnila tempo. Rychle napravuji tuhle chybu. Vím, že budu záhadou. Až policisté najdou moje mrtvé tělo, nedojde jim, co se ve skutečnosti stalo. Ne, počkat. Oni mě odvezou do Zařízení a až potom zemřu.
Zaplaším tyhle morbidní myšlenky. Hrozně moc chci žít. Ale nevím, jestli se mi to povede.
Začíná pršet. Za celý svůj život se poprvé raduju z deště. Umím utíkat rychle v jakémkoliv počasí. Doufám, že to oni neumí.
Moje vyhlídky jsou slabé. Bez jídla, bez pití - pít můžu akorát tak déšť a ten se pije špatně, vyčerpaná, s bandou chlapů, možná i žen vycvičených na chytání lidí - ne lidí, nás - za zády.
Proč jen, proč jen nejsem normální? Z myšlenek mě vytrhne zvuk. Otočím se na podpatku, abych viděla, co mi hrozí. Nic nestihnu; na všechno padne tma...

Probudím se do šera. Někdo mě nese, hází to se mnou ze strany na stranu...Všechno mi dojde.
Chytili mě! Zazmítám se. Jsem svázaná. Neuniknu! Zabijí mě! A...
Snažím se nepropadnout panice. Tohle musí mít nějaké řešení. Musím-se-soustředit.
,,Probudila se," zachechtá se odpudivě jeden z nich. Aristel.
Zavřu pevně oči a schoulím se do klubíčka. On ne. Prosím.
,,Takové štěstí jsme neměli už dlouho." poznamená jiný. Neznám ho.
,,Konečně...," zašeptá ženský hlas. Tentokrát už panice propadnu. Lia mě nenávidí, chce mě zabít už téměř od narození. Poté, co jsem poprvé utekla.
,,Můžu?" ptá se prosebně. V hlasu má hrozbu.
,,Můžeš se vyřádit. Jen ji nezabij.." odpovídá Aristel.
Lia se na něj láskyplně podívá a obrátí svou pozornost ke mně.
,,Ty hnusná kříženecká potvoro!" zasyčí, ,,Budeš litovat toho, že ses vůbec narodila!"
O tom nepochybuju. Už lituju. Nepotřebuju k tomu její mučení. Ačkoliv, teď budu litovat toho, že nejsem mrtvá.
Usměje se, ale ne vesele. Usměje se vražedně. Natáhne ke mně prst. Nehet má dlouhý jako můj malíček. Zděšeně na ni zírám. Usměv se jí rozšíří.
Dřív než stihnu nějak zareagovat, švihne s ním přes mou tvář.
Zvřísknu. Přejede s ním ještě jednou. Třeštím na ni oči a slyším jekot. Dojde mi, že vychází z mých úst. Zavřu pusu. Cítím, jak mi v obličeji pulzuje bolest, jak se mi teplá tekutina přelévá přes bradu. Její vysoká postava se přede mnou pozvolna začíná rozmazávat.
Stačím ještě zaznamenat poslední větu.
,,Lio, stačí. Koukni se na ni. Ta krev z ní prýští přece rychleji než z jiných lidí, nezapomněla jsi náhodou?"

Probudím se. Tentokrát je světlo. Ráno.
Na obličeji cítím obvaz. Poskvrněný, nechutný, namočený do jejich láku. Nečistý obvaz. Okamžitě mi dojde, že večer bude Lia pokračovat. Musím se tomu vyhnout. A to jde jediným možným způsobem. Útěkem.
To znamená, že se musím rozvázat. Ale počkat, provazy na nohou jsou uvolněné. A je ráno.
Mám štěstí. Nejsou tak rychlí jako já. Jenom nějak odlákat jejich pozornost.
Štěstí mi přeje. Jsme v poušti, živočichové tu občas jsou nebezpeční. Hlavně štíři a chřestýši.
A ti se tu teď objevili. A kojoti také.
Vyklouznu. Nikdo si mně nevšímá, ani Oni, ani zvířata. Mám zvířecí podtón - zvířata, která se stávají potravou silnějším se mě bojí. Proto si mne nikdo nevšimne.
Běžím.

Doběhla jsem na okraj kaňonu. Okraj. Dál nemůžu, leda bych skočila a nějak to přežila, což není možné. Ani já, geneticky vylepšená to nezvládnu.
Ani já, s vlastnostmi kočkovité šelmy.
Ale pak mě najde Lia. A bude mě mučit, než mě dovezou do Zařízení. Budou na mě dělat pokusy a budu trpět. Dokonce víc, než včera s Liou. A když už zjistí, co budou chtít (a to bude nejdřív za třicet let), předhodí mě Lie a ta mě bude mučit . Bude to dlouhá, pomalá smrt. Zemřu právě kvůli tomu, kdo jsem. Vědci nechtějí, aby se normální lidé dozvěděli, co provádějí ve svých zařízeních. Kdyby nebylo pokusů, vůbec bych se nenarodila. Ale mám jim být vděčná nebo je proklínat? Tohle není veselý život.
To nedovolím. Takhle zemřít nechci.
Existuje jen jediná možnost, protože kaňon oběhnout nemůžu. Už by mě dostihli.
Takže můžu jenom skočit.
Vím, že chci: bude to rychlá, bezbolestná smrt. Už mě nikdy trápit nebudou.
Stoupnu si na kraj a šlápnu do prázdna.