2. díl - Kamzík

22. april 2010 at 21:59 | The |  Rozepsaná knížečka: Terorista
Oči se mi rychle otevřely a já vyskočila na nohy. Svoje reakce jsem už znala jako své boty, takže jsem věděla, že jsem určitě něco uslyšela. Ve svém polospánku jsem nevnímala, tedy nevnímala moje mysl, ale tělo bylo vytrénované a v tomhle mě ještě nikdy nezradilo.
Očima jsem přeletěla celou jeskyňku, nejdéle mi ulpěly na vchodu, ale všechno se zdálo stejné jako když jsem šla včera večer spát.
Zvláštní. Stále jsem byla ve střehu. Rychlými kroky jsem došla ke kameni, který jeskyňku chránil a vykoukla zpoza kusu plachty, která kryla nejvíc nechráněnou část vchodu. Ale i venku to vypadalo normálně. Já jsem nevěřila, nevěřila, že se mi to zdálo. Tělo se nemohlo mýlit! Já se nemohla mýlit! Každopádně to vypadalo tak jak to vypadalo - klidně a mírumilovně. Pokrčila jsem rameny a smířila se s tím, že jsem se asi mýlila. Pořád jsem tomu ale ještě tak trochu nevěřila.
Byla to helikoptéra? Nepřirozený zvuk? Rozzuřený medvěd? Fakt jsem netušila, co to bylo a to mě děsilo ještě víc.
Aby taky ne. Když nevíte, jaké nebezpečí máte čekat, a navíc ani nevíte, jestli existuje, je to ještě horší než kdybyste to věděli.
Povzdechla jsem si a do zvuku vycházejícího z mých úst jsem vložila veškeré zoufalství, které ve mě bylo. Výsledný zvuk mě sklíčil ještě víc, tak jsem si radši sedla a trudnomyslné myšlenky z hlavy vyháněla okusováním nehtů.
Ale pak jsem i toho nechala, protože se ve mně bůh ví proč objevila jízlivá myšlenka, která mi oznámila, že se nejspíš sama sním zaživa.
A tak mi zbylo jediné - zase dumat nad svou minulostí.
Hlava se mi přímo vařila z toho, jak usilovně jsem přemýšlela. V hlavě mi tepalo tušení, ale ani za nic jsem z mozku (z vlastního mozku!) nemohla dostat, co je to za doměnku. Měla jsem vztek sama na sebe, měla jsem chuť..
Ani já už jsem se nedozvěděla, na co jsem měla chuť, protože tok mých myšlenek někdo přerušil.
,,Hej, Tio!" zaječelo to hlasitě vedle mě.
,,Nemusíš křičet, když jsem hned vedle tebe. Navíc chci být sama." zamumlala jsem. Na Ginu jsem dneska opravdu neměla náladu a potřebovala jsem o samotě přemýšlet. S Ginou..v klidu přemýšlet? To snad ani není možné.
Gina otevřela pusu a už by spustila nezastavitelný vodopád slov, ale já se otočila a hodlala jsem odejít jinam. Udělala jsem ale jenom krok a už jsem na rameni měla její ruku.
,,No počkej, počkej Tio! Přece se na mě kvůli takové prkotině nebudeš zlobit." podívala se na mě prosebně.
,,Já se na tebe nezlobím, ale..já už teď vážně chci být sama!"
Ginu jsem nemohla setřást až do konce hlavní ulice. Tam jsem rychle zapadla do jedné postranní uličky a udýchaně se opřela o zeď. Vzápětí jsem se sesunula na chodník a sedla si. Bylo mi jasné, že to mým kalhotům zrovna neprospěje, ale teď jsem potřebovala přemýšlet. A nikde to nešlo. Doma byla návštěva, ta by mě nenechala chvíli na pokoji. Gina mě nenechá zase ve škole - takže mi zbylo nějaké neznámé místo nebo park. K parku se mi jít nechtělo, takže jsem zůstala sedět a konečně jsem bez vyrušování přemýšlela o té záhadě. O záhadě točící se kolem mého otce.
Musí patřit k nějaké tajné organizaci, k nějaké, co páchá něco, za co by je potrestali. Jenže co by to tak mohlo být? Vykrádání banek? Nějak jsem si neuměla představit svého otce - v saku, košili, kravatě a ve všem, co jsem na něm znala - jak vykrádá banky. Jak na někoho míři pistolí a říká lidem, aby si lehli na břicho a dali ruce za záda. Jak má na sobě černou kuklu a shrabuje peníze z pokladny, zatímco se všichni tváří nesmírně vyděšeně.Ne, nepřipadalo mi to pravděpodobné.
Co je další možnost? Mafie? Mafie. O tom jsem taky pochybovala. Můj otec a gangster! Ne, můj otec nemůže být u žádné takové organizace! Nemůže to dělat, nebyl by to on!
Prudce jsem se zvedla. Takové myšlenky mě rozrušovaly. A navíc..nemohla jsem nad tím takhle přemýšlet. To prostě nešlo. Byl to můj otec, já ho měla ráda a přece nemůžu tohle přehrávat v hlavě! Tyhle myšlenky o tom, jaký je můj otec zlý! Ne!
Sepnula jsem ruce. Tiše zašeptala modlitbu a poté pomalu povolila ruce a rozhodila je kolem těla. Loudavě jsem se vydala směrem k domovu. Směrem k rodině. Směrem k otci, který je velké zvíře v podsvětí. Ne! Zarazila jsem se. V chůzi i v myšlence. Tak to není! Táhněte pryč zvrhlé myšlenky!
A uslyšela jsem to znovu. Tentokrát vědomě. A věděla jsem, že znovu, protože jsem si vzpomněla. Znělo to jako..jako..Přiznávám, nevěděla jsem vůbec, kam ten zvuk zařadit. Zvíře nebo stroj? Nebo..ne, na to nesmím vůbec myslet!
Neslyšně jsem vstala a vyrazila ke dveřím, našlapujíce jako kočka.
Podívala jsem se z kraje plachty. Nic. Pak jsem si ale všimla, co způsobilo ten hluk. Jenom jediný, pitomý kamzík, který uvázl kopýtkem ve skále a vyváděl.
Srdce mi ještě pořád stálo na místě.
Uklidni se, Tiaro. přesvědčovala jsem sebe a své zastavené srdce.
Hluk se ozval ještě jednou.
Ale nevydal ho kamzík.
Ozvalo se to přímo za mnou.

<-předchozí díl ------------------------------- následující díl->

 

4 people judged this article.

Poll

Myslíte, že by blog potřeboval nějaké veselé povídky?

Ano! 31.9% (75)
Nevím.. 31.5% (74)
Ne, takhle je to fajn. 36.6% (86)

Comments

1 ©Iva ©Iva | Web | 22. april 2010 at 22:04 | React

hezuu blog

2 Zuzu Zuzu | 22. april 2010 at 22:59 | React

Ty nás teda napínáš... :-D Nejvíc se ti vždycky povedou ty myšlenky. ;-)

3 Jedna holčina Jedna holčina | Web | 23. april 2010 at 12:08 | React

Dobrý, Teruš! Úplně se mi z toho rozbušilo srdce :D

4 Kika Kika | Web | 24. april 2010 at 17:41 | React

pomalu, ale jistě mi začínají docházet slova... :-D Eh... Pěkný... Úžasný... The best!!!! :-D

5 Kika Kika | Web | 24. april 2010 at 17:41 | React

Dala sem to!! :-D  :-D  :-D

6 Kika Kika | Web | 1. may 2010 at 10:43 | React

mj. Pěknej dess :)

7 Morgan /Ondra .R/ Morgan /Ondra .R/ | 4. may 2010 at 15:05 | React

Tohle bych vživotě nenepsal O_O

8 Mohd Mohd | Email | Web | 25. june 2012 at 18:19 | React

Heej tak to je libovýý

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement