Závod o život

4. april 2010 at 14:34 | The |  Povídky staršího data
Běžím, nutím nohy do pohybu, ačkoliv už mi dávno došel dech. Vidím jen svoje vlastní tenisky a nerovný povrch, po kterém kmitají. Zdá se mi, že dusot za mnou už utichá, že jsem přece jen utekla. Zvolním běh na lehký sprint. Pak z sebou uslyším běžící nohy.
,,Neutekla jsem jim", pomyslím si nešťastně. Vím, že nedokážu běžet navždycky a jich je víc, mohou si pomáhat, uchystat na mne léčku. Jsem sama samotinká a nic proto tomu neudělám. Hlavou mi problesknou vzpomínky na dny, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Byla jsem malá a oni na mě byli hodní...
Uvědomím si, že jsem zase zvolnila tempo. Rychle napravuji tuhle chybu. Vím, že budu záhadou. Až policisté najdou moje mrtvé tělo, nedojde jim, co se ve skutečnosti stalo. Ne, počkat. Oni mě odvezou do Zařízení a až potom zemřu.
Zaplaším tyhle morbidní myšlenky. Hrozně moc chci žít. Ale nevím, jestli se mi to povede.
Začíná pršet. Za celý svůj život se poprvé raduju z deště. Umím utíkat rychle v jakémkoliv počasí. Doufám, že to oni neumí.
Moje vyhlídky jsou slabé. Bez jídla, bez pití - pít můžu akorát tak déšť a ten se pije špatně, vyčerpaná, s bandou chlapů, možná i žen vycvičených na chytání lidí - ne lidí, nás - za zády.
Proč jen, proč jen nejsem normální? Z myšlenek mě vytrhne zvuk. Otočím se na podpatku, abych viděla, co mi hrozí. Nic nestihnu; na všechno padne tma...

Probudím se do šera. Někdo mě nese, hází to se mnou ze strany na stranu...Všechno mi dojde.
Chytili mě! Zazmítám se. Jsem svázaná. Neuniknu! Zabijí mě! A...
Snažím se nepropadnout panice. Tohle musí mít nějaké řešení. Musím-se-soustředit.
,,Probudila se," zachechtá se odpudivě jeden z nich. Aristel.
Zavřu pevně oči a schoulím se do klubíčka. On ne. Prosím.
,,Takové štěstí jsme neměli už dlouho." poznamená jiný. Neznám ho.
,,Konečně...," zašeptá ženský hlas. Tentokrát už panice propadnu. Lia mě nenávidí, chce mě zabít už téměř od narození. Poté, co jsem poprvé utekla.
,,Můžu?" ptá se prosebně. V hlasu má hrozbu.
,,Můžeš se vyřádit. Jen ji nezabij.." odpovídá Aristel.
Lia se na něj láskyplně podívá a obrátí svou pozornost ke mně.
,,Ty hnusná kříženecká potvoro!" zasyčí, ,,Budeš litovat toho, že ses vůbec narodila!"
O tom nepochybuju. Už lituju. Nepotřebuju k tomu její mučení. Ačkoliv, teď budu litovat toho, že nejsem mrtvá.
Usměje se, ale ne vesele. Usměje se vražedně. Natáhne ke mně prst. Nehet má dlouhý jako můj malíček. Zděšeně na ni zírám. Usměv se jí rozšíří.
Dřív než stihnu nějak zareagovat, švihne s ním přes mou tvář.
Zvřísknu. Přejede s ním ještě jednou. Třeštím na ni oči a slyším jekot. Dojde mi, že vychází z mých úst. Zavřu pusu. Cítím, jak mi v obličeji pulzuje bolest, jak se mi teplá tekutina přelévá přes bradu. Její vysoká postava se přede mnou pozvolna začíná rozmazávat.
Stačím ještě zaznamenat poslední větu.
,,Lio, stačí. Koukni se na ni. Ta krev z ní prýští přece rychleji než z jiných lidí, nezapomněla jsi náhodou?"

Probudím se. Tentokrát je světlo. Ráno.
Na obličeji cítím obvaz. Poskvrněný, nechutný, namočený do jejich láku. Nečistý obvaz. Okamžitě mi dojde, že večer bude Lia pokračovat. Musím se tomu vyhnout. A to jde jediným možným způsobem. Útěkem.
To znamená, že se musím rozvázat. Ale počkat, provazy na nohou jsou uvolněné. A je ráno.
Mám štěstí. Nejsou tak rychlí jako já. Jenom nějak odlákat jejich pozornost.
Štěstí mi přeje. Jsme v poušti, živočichové tu občas jsou nebezpeční. Hlavně štíři a chřestýši.
A ti se tu teď objevili. A kojoti také.
Vyklouznu. Nikdo si mně nevšímá, ani Oni, ani zvířata. Mám zvířecí podtón - zvířata, která se stávají potravou silnějším se mě bojí. Proto si mne nikdo nevšimne.
Běžím.

Doběhla jsem na okraj kaňonu. Okraj. Dál nemůžu, leda bych skočila a nějak to přežila, což není možné. Ani já, geneticky vylepšená to nezvládnu.
Ani já, s vlastnostmi kočkovité šelmy.
Ale pak mě najde Lia. A bude mě mučit, než mě dovezou do Zařízení. Budou na mě dělat pokusy a budu trpět. Dokonce víc, než včera s Liou. A když už zjistí, co budou chtít (a to bude nejdřív za třicet let), předhodí mě Lie a ta mě bude mučit . Bude to dlouhá, pomalá smrt. Zemřu právě kvůli tomu, kdo jsem. Vědci nechtějí, aby se normální lidé dozvěděli, co provádějí ve svých zařízeních. Kdyby nebylo pokusů, vůbec bych se nenarodila. Ale mám jim být vděčná nebo je proklínat? Tohle není veselý život.
To nedovolím. Takhle zemřít nechci.
Existuje jen jediná možnost, protože kaňon oběhnout nemůžu. Už by mě dostihli.
Takže můžu jenom skočit.
Vím, že chci: bude to rychlá, bezbolestná smrt. Už mě nikdy trápit nebudou.
Stoupnu si na kraj a šlápnu do prázdna.
 

6 people judged this article.

Comments

1 Markéta Markéta | Email | 4. april 2010 at 14:38 | React

Je to skvělé, jen tak dál! :-D

2 Kačka Kačka | 5. april 2010 at 20:08 | React

Moc hezký, taky se mi to líbí :-)

3 Zuzlinka Zuzlinka | Web | 6. april 2010 at 20:29 | React

Souhlasím, alespoň v něčem má B. pravdu máš dar od boha :-D

4 Kika Kika | Web | 7. april 2010 at 10:06 | React

Od Gotta? xD Ne, jee too práávda!!! Je to skvělý! Kiks :-D

5 Eminka Eminka | 7. april 2010 at 10:09 | React

Deprese Deprese ale proste ty si takova :-D

6 NuCiNkA NuCiNkA | 9. april 2010 at 16:29 | React

PěKnÉ, jEn Na Mě "TrOcHu" sMuTnÉ :-( NeVa... PíŠeŠ hEzKy... NuCiNkA :-D

7 Anette(Moni) Anette(Moni) | 30. june 2010 at 20:26 | React

Jej, první a moc hezká, tohle by asi v mé hlavě nevzešlo, nenapadlo by mě, jaké je to být "experimentem" :-D  :-)

8 Ange Ange | Web | 24. august 2010 at 14:33 | React

Dobrá poviedka :) Zaujímavý nápad. A ten koniec bol.. ideálny, alebo ako to nazvať :D rozhodne lepší než nejaký happy-end ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement