Rakovina

20. june 2010 at 14:18 | The |  Knihovnička povídek
Pro mojí Moni, která mě podporuje a na kterou Nosferatu čeká. Doufám, že se ti bude líbít :)
---
Ten červen mě ale pozitivně naladil. Také co čekat od června, že. Rakovina - jednorázovka, která mě vysloveně bavila psát. Taky podle toho je to dlouhé. A taky podle toho je to dělané.
Mám ráda mystiku a tajemnost, mám ráda hloubání nad vlastní existencí.
Bojím se umírání, ne smrti. Ostatně jako každý druhý :)
Aby smrt něco znamenala, musíme nejdříve nějak žít.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Doktor se zadíval na tělo pod přikrývkou, schoulené do klubíčka pod proudem bolesti. Věděl, že se postava nepravidelně nadechuje, z jeho místa to ale vypadalo, jako kdyby se již dívka na posteli neměla nikdy probudit. Povzdechl si. Proč jen..?
,,Vypadá to že nedýchá, že?" kývla sestra směrem k posteli.
,,Zatím zaplaťpánbůh ještě ano.." řekl doktor utrápeně.
,,Zatím. Ale bude i v budoucnu?" povzdychla si.
,,Trpěla hodně. Smrt pro ni bude vysvobozením." poznamenal dokotor. A hned s pramalou nadějí dodal: ,,Ale mohla by se z toho dostat."
,,Nesmíme se přilnout k pacientům. Smutných příběhů je hodně a další ještě uslyšíme." snažila se sestra odpoutat jeho pozornost od pacientky.
,,Ano, ano.." odpověděl poněkud nepřítomně, ale hned se vzpamatoval. ,,Dáte si kafe?"
,,Ráda." odvětila a vrhla poslední smutný pohled směrem k postavičce schoulené do kuličky na tvrdé nemocniční posteli.
***
Nabírala jsem dech. Šlo to ztěžka, nadechnout se. To, co mi kdysi připadalo jako přirozenost pro mě nyní bylo neskutečně obtížné. To, co pro mě bylo obtížné je pro mě Nemožné s velkým N, to, co jsem zvládalo naprosto v klidu je pouze nemožné.
Už jen nadechnout se mi dá práci, která mě vyčerpává. Po celém těle mě bodají věčně ostré jehly bolesti, před kterou nemůžu utéct. Nemůžu jíst, nemůžu pít. Pohyb mě strojí drahocenné síly vyhrazené na dýchání, pohyb mě stojí neskutečnou bolest, která mě vyčerpá ještě víc.
Pootevřela jsem pusu a slabounce si povzdechla. To bylo všechno, co jsem mohla dělat. Vydávat zvuky, jako například povzdech nebo výkřik.
Věděla jsem, co si o mně všichni myslí, doktoři, sestry, uklízečky. Všichni si myslí to samé. Že brzo umřu. Souhlasím s nimi, ale..nechci. Nebo chci, ale nechci.
Kdybych se měla rozloučit se světem, veškerá bolest by přešla. Ale proč se musím loučit já? Proč, když je mi teprve 13? Proč mě jen nedokážou vyléčit?
Nechci umřít. Bojím se, stále mám naději na uzdravení.
Chtěla bych žít normálně, jako všichni moji vrstevníci. Vždycky jsem byla jiná, ale tahle odlišnost?
V tom, že oni budou žít a já budu mrtvá?
To mi nepřipadá spravedlivé.
Cítila jsem ledový dotek smrti, stále dlela u mě, byla se mnou po celou dobu mé nemoci. Chovala se jako moje nejlepší kamarádka, na mě jí ale ani za mák nezáleželo. Já se kní ale přilnula, i když byla ledově studená, i když se mnou nemluvila, i když to bylo smrt.
Na návštěvy za mnou nikdo nechodil, byla u mě jen Ona a personál, jen Ona.
Opět jsem se nadechla. Pomalu, zvolna jsem vzduch protahovala plícemi a vzduch se nebránil. Bránilo se pouze moje tělo, které mě táhlo k zemi jako kámen v řece, moje tělo, díky němuž budu už brzy ležet v dřevěné rakvi.
Za předpokladu, že budu ležet v rakvi, což se asi nestane.
Chyběl mi ten pocit, chyběly mi ty okamžiky, kdy jsem si někým povídala. Dokotři a sestřičky si se mnou přirozeně nepovídaly - byla to jejich nucená povinnost, nebylo to upřímné a bylo to bezduché.
Sama se sebou si povídat?
Ne, ztratila bych tím moc síly, přespříliš. Ztratila bych skrytou sílu, kterou jsem potřebovala na přežití. Tolik síly jsem vynaložit nemohla.
A tu mi to došlo.
Přežití.
Bylo tu ještě něco, s čím jsem si mohla povídat a nevynaložila bych na to tolik energie. Byla tu ještě Ona, v černém rouchu bdící stále u mé postele.
Byla tu moje Smrt, čekající na to, až se k ní připojím.
A tak jsem, zoufalá a nechtěná navázala první kontakt.
V hlavě jsem nechala zaznít pouze tato slova:
Čím to, že musím umřít?
Čekala jsem, napjatá jako nikdy v životě. Po pár vteřinách mě ale napjatí psychické začalo vyčerpávat, protože se moje emoce projevovaly i na mém fyzickém stavu.
A samozřejmě v okamžiku tohoto stresu přišla sestra.
Neupřímně se na mě usmála a nepřirozeně bodrým hlasem řekla: ,,Další várka léků pro naši pacientku!" a dodala: ,,Neleží se ti nepohodlně?"
Když jsem nereagovala, vyložila si to jako souhlas. Já nereagovala na nikoho, nechtěla jsem plýtvat sílou na kohokoliv, komu jsem byla ukradená.
Nadzvedla mi hlavu, celou mě posunula na posteli výš a přidala ještě jeden polštář. Příkryla mne nemocniční přikrývkou a zase odešla.
Soustředila jsem se opět na své nitro a čekala, jestli Smrt nějak zareaguje..jestli mě vůbec slyšela. Jestli je vůbec možné s ní komunikovat.
V tom jsem si něco uvědomila. Když jsem se soutředila, když jsem se schovala do středu, nevnímala jsem tolik bolesti z okolního světa, bylo mi líp a..
Nedomyslela jsem, protože se něco stalo.
Hlavou se mi rozezněl hlas, který duněl a vibroval, ui které ho se nedalo určit, zda je mužský nebo ženský. Jediné, co jsem věděla bylo to, že je nadpozemský.
Každý má svůj čas vyměřen.
Variace na toto téma jsem slyšela mnohokrát, ale když to řekl hlas, jež byl nadpozemský, vážný a přesvědčivý, hrozivý a přece soucitný, najednou na mě dolehlo to poznání.
Každý.
Ozvalo se mi znovu hlavou a já s sebou trhla. Nečekala jsem, že mi něco sdělí znovu.
Ale ozval se jiný problém.
Bolest po nenadálém trhnutí nabývala na síle, pulzovala jako bodnutí sršně a já začala panikařit. Z úst se mi vydral výkřik, po dlouhé době hlasitý projev mých pocitů.
Cítila jsem obrovskou bolest, z jekotu ještě víc pulsovala.
Přiběhly sestry a doktoři.
Před očima se mi zatemnilo.
***
Když jsem se probrala ležela jsem nenadále narovnaná. Ale to mě bolelo. Pomalu, tak, abych neprobudila bolest tisíckrát silnější jsem se stočila do méhe známého klubíčka.
,,Doktore!" uslyšela jsem výkřik sestry. ,,Probrala se!"
Neslyšela jsem ani neviděla reakci, ale oči jsem jemně přivřela, abych je ani registrovat nemusela a začala jsem se zabývat něčím jiným.
Proč jsem neumřela? Všechno tomu nasvědčuje, dokonce ta bolest..
Ještě nepřišel tvůj čas.
Nečekala jsem to, ale ovládla jsem se. Nebudu takhle pokoušet štěstí, vždycky, když ke mně promluví. Ne, nesmím.
Ovládla mě má vrozená zvědavost.
Má každý svou Smrt? Pokud ano, kde žijete? zeptala jsem se Jí.
Cítila jsem, že se usmívá, tedy, byl to pocit. Ale vypadalo to, že jsem měla pravdu, protože po chvilce jsem v hlavě zaregistrovala:
Dá se to tak říct, ale nebudu ti to podrobně vysvětlovat. Existujeme tam, kam přijdete po smrti..
Převalovala jsem si její slova v hlavě. Moc mi toho neřekla, věděla jsem, že to byl její záměr. Hořela jsem zvědavostí, chtěla jsem objevovat nezmapované, a -
A mě to napadlo, ten šílený nápad.
Tam, kam chodí zemřelé duše..může tam vejít a ven vyjít i živý?
Moje otázka mě naplnila vzrušením, co když je to možné? Zmapování smrti!
Vejít můžeš. Otázkou je východ. odpověděla mi moje Smrt.
V hlavě mi vířily myšlenky. Měla bych to zkusit, neměla? Má to cenu, mám zahodit svou naději na uzdravení? Tady sálalo teplo života, ale říše Smrti byla neprozkoumaná a..
Věděla jsem, že mám stejnou pravděpodobnost tady i tam, že přežiju. Tady, jedna ku deset ku milionu, že se uzdravím; tam, deset ku milionu, že se vrátím.
Neznala jsem nikoho, kdo by e do smrti vydal dobrovolně a nebyl sebevrah.
Budu první.
Zavedeš mě tam?
Můj vnitřní hlas se třásl, bála jsem se.
Přeješ-li si to.. Soucitný tón.
Ano. zašeptala jsem jí do ucha, které nikdo kromě mě neviděl.
Pojď za mnou.
Šla jsem, kam mi ukázala, opustila jsem svoje tělo. Po těle mě nebodala bolest, už jsem v něm nedlela. Možná to je změna k lepšímu, ta cesta do smrti.
Musíme přejít černé území.
Černé území? Jaké černé území? Ptala jsem se sama sebe. A samozřejmě, zase mi to došlo až v okamžiklu, kdy se to stalo.
Kolem mě zuřila vichřice, černé kapky padaly na zem, na tu nehostinnou zem. Ona mě prováděla touto hrozivou oblastí a já jí za to byla vděčná. Jinak bych se určitě ztratila.
Vedla mne dál a dál, přestala jsem se starat o to, jak dlouho nám to trvá, o to, jak se jmenuji, o to, kolik mi je let. Černé území na mě působilo nepřátelsky.
Myslela jsem si, že to už nikdy neskončí, že do konce věčnosti budem procházet tuto oblast.
Ale to se díky Bohu pravdou nestalo.
Stanula jsem na prahu pravé Smrti.
***
Doktor opět pohlédl na pacientku. Vypadala klidná, i po dnešním záchvatu. Jako by vůbec nedýchala. Ale dýchala?
Její stav se zhoršoval. Musel zkontrolovat, jak se cítí. Přícházel blíž a blíž a dal se do běhu. U její postele rychle zastavil a jal se ji zkontrolovat.
Jeho zjištění mu na náladě nepřidalo.
,,Sestro!" zakřičel a napojoval na pacientku přístroje.
Přiletěla jako vítr a tázavým pohledem zjišťovala situaci.
,,Nedýchá." řekl jí stručně doktor. ,,Ale srdce stále tluče. Mohla by žít."
,,Myslíte?"
,,Nemyslím." uznal doktor.
Sestře stekla po tváři jedina slza.
 

5 people judged this article.

Poll

Tak od podlahy - prostě celkově. Líbí se vám tu?

Ano
Ne

Comments

1 Markéta Markéta | 20. june 2010 at 15:12 | React

Souhlasím s tebou, tohle je asi to nejlepší, co jsem od tebe kdy četla. Jen tak dál! :-)

2 Krevetka-Zajda Krevetka-Zajda | Web | 20. june 2010 at 15:46 | React

Krásná a opravdu dloooooooooooooouhá povídka Terý. Povedla se ti =) Tvé sklony ke smrti už známe, takže tohle ti nevyčítám =) Jemńom nevím jak si představit tu onu Smrt, jestli vypadá tvarem jako člověk, nebo ne... ale hezky se to četlo =)

3 Moni Moni | 20. june 2010 at 18:19 | React

Děkuju moc, je krásná, nejlepší je, že nevíme co je pokračuje,zda se vrátí/nevrátí, co je za černým územím :-)  8-)

4 zelvatko zelvatko | Web | 21. june 2010 at 22:10 | React

Je to zajímavý, originální, dobře se to čte, akorát konec je na mě trošku zamotanej :o)

5 Vivi Vivi | Web | 30. june 2010 at 10:56 | React

Tohle je prostě dokonalá povídka. Nevim co víc říct. Máš prostě talent holka :)

6 The The | Web | 30. june 2010 at 12:14 | React

[5]: Díky, dnešek se stává stále lepším a lepším! ;)

7 agrrr agrrr | Web | 26. october 2010 at 23:02 | React

Tahle povídka je fakt dobrá, moc se mi líbí. Není ani smutná ani veselá, je taková melancholická. docela příjemná (zvláštní já vím)

8 šestka šestka | 5. april 2011 at 21:09 | React

Moje snad nejoblibenejsi...NE ja nejsem depresak :D :D

9 Luc Foxie Luc Foxie | Web | 19. april 2011 at 17:06 | React

páči sa mi koniec :')
"nedýcha, ale srdce stále tluče" - mám rada takéto otvorené konce, keď si pri nich môj mozog sám dotvorí niečo like voľné pokračovanie :'D
a môj mozog k tomuto pripojil: hmm.. nedýcha, ale srdce bije, bude teda v kóme, kto vie, či sa vráti či nie, alebo ako dlho jej bude cesta trvať..
len nie som si istá, či sa môžu pacienti trpiaci rakovinou dostať do kómy - nezomierajú na zlyhanie celého organizmu? ale možno môžu byť, neskúmala som to a ľudské telo je nevyspytateľné :'D
taktiež sa mi páčil jej rozhovor so smrťou, moje papierové "smrťky" nikdy nerozprávajú, lebo neviem skomoliť múdrosti sveta, ktoré by som im dala do úst :'D
jediné, čo ma trochu rušilo bol popis, ktorý bol na začiatku po dialógu sestry a doktora - trochu som sa tam strácala, ale inak úžasná poviedka ^^

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement