V okovech

27. july 2010 at 22:45 | The |  Knihovnička povídek
Tento článek je přednastavený. Jsem v Holandsku, světe tulipánů :)
Další z témat, která mě vždy zajímala.
Při psaní této povídky jsem rozjímala o středověku, přemýšlela, jak to asi tehdy bylo.
Přemýšlela, jestli bylo lepší narodit se tehdy nebo teď.
K jakému závěru myslíte, že jsem došla?
A co si o tom myslíte vy?

-----------

Objala jsem si rukama kolena. Nemohla jsem utíkat. Jak taky, kam, kudy? Nevěděla jsem a nemohla jsem to tu opustit, ale čekala tu na mě jen smrt. Věděla jsem, že přijdou, že mě zatknou už za chvíli, přesný údaj mi byl ale neznámý. A stejně by byl k ničemu - utéct jsem nemohla.
Nebo jen nechtěla? Bylo mi to jedno, stejně za chvíli umřu.
Proč jsou lidé takoví? Objeví se něco nového a hned to berou jako zlo. Všechno, co se stane, připisují mně - podle jejich názoru démonovi. Nebojte se lidičky, už za chvíli bude vaše "zrůda" umučena. Nejsem démon. Nemůžu to dokázat nikomu kromě mě samé, ale u sebe samotné bych se o to mohla alespoň pokusit.
Sama jsem se z tí tragédie už obviňovala. Alespoň z toho, že jsem sem vůbec přišla. Matka mi říkala, že to není nejlepší nápad a já to věděla.
Ale že mě prohlásí za nebezpečí, budou mučit a potom zabijí? Přiznám se, že mě to v životě nenapadlo.
Ale koho by něco takového napadlo. Umí si někdo představit, že po pomoci nemocným lidem má na hrudi blízko krku vyrytý do kůže nápis démon? Umí si někdo představit, jak ležíte a trpíte agonií, zatímco vám vyřezávají nožem do kůže hanlivá slova? Neřekla bych, že to někdo dokáže. Tedy možná ženy, které dopadly stejně jako já, dělaly něco, co lidem připadalo nebezpečné.
Bylinkářky, léčitelky i obyčejné ženy byly páleny, páleny na hranici a trpěly bolestí, kterou si nezasloužily. Ne, to si nezaslouží ani člověk, který kradl.
Tak proč, proč bych si to měla zasloužit já?
Já, která použila starobylé síly země na uzdravování nemocných. A přesto budou i tito lidé pro mé upálení. Nerozumím - za léčení¨je snad trest smrti?
Nemohla jsem takhle dál rozjímat o faktech mé smrti.
Jakási část mé osobnosti mi našeptávala, že bych ještě mohla utéct. Někam se schovat, přejít do jiné oblasti.
Já ale věděla, že by mi to nepomohlo. Na dalším místě by to dopadlo stejně - a nebyylo, kam se schovat. Pročesali by celý kraj, aby našli tu nebezpečnou čarodějnici.
Tedy mne.
Pomalu, rozvážně jsem se zdvihla do stoje. Obřadně jsem přibližovala ruce k sobě, po chvíli je zastavila pár centimetrů od sebe. Postupně, pomalu, jako kdybych měla v duši naprostý klid, jsem předvedla celou sestavu motlidby k Verdit, bohyni pravdy, poznání, klidu a bolesti.
Verdit bolest nezpůsobovala, naopak ji tišila, alespoň u lidí, kteří se příliš neprohřešili.
Cítila jsem, že mi toto svěření se bohyni pomáhá od nervozity, která ještě před třemi minutami zaplavovala celé mé tělo.
Věděla jsem, že v přesvědčení, že jsem čarodějnice je ještě více utvrzuje i to, že věřím ve více bohů, například tedy k Verdit.
Podle nich existoval jenom jeden jediný Bůh a kdo vyznával jiné náboženství, byl vyhostěn, potrestán anebo v mém případě též zabit.
Neuměla jsem nic z toho, co mi připisovali, z toho, co považovali za kouzla. Ta magie, která byla skutečně tajemná a kouzelná jim připadala naprosto všední.
Magie Života, Smrti, Temna a Světla - nic z toho jako magii neuznávali.
Moje takzvaná "temná, starobylá a nebezpečná kouzla" obsahovala zde neobvyklé způsoby léčení bylinkami. A klikatá čára hlínou nakreslená na čelo, aby nad ochořelým držel Bůh Světla pomocnou ruku, je jen utvrzovala v podezření, že za bezměsíčních nocí provádím krvavé rituály.
Budiž, až se dopustí toho nechutného činu, vraždy nevinnéhočlověka, snad jim dojde, že se u nich stala chyba.
Jenže tohle uvědomění bude něco stát.
Můj život.
To je ta cena, ten honorář vyplacený před provedenou prací.
Obětovat se pro dobro civilizace, pro dobro dalších léčitelek.
Ale dvakrát se mi za to nechce obětovat život, proč musím já?
Vím, že nejsem první, pravděpodobně ani poslední.
A to je to riziko.
Dveře mého domečku se otevírají, dva muži vrážejí dovnitř. Za pasem dýky, v rukou improvizované okovy. Vím, že přicházejí moje poslední chvilky a zavírám oči.
Už ani necítím tu bolest na hrudi, oznamující mi, že podle rodících se písmen jsem démon.
Necítím tu bolest, když mě táhnou za vlasy směrem k hranici ze dřeva, čekající na vzplanutí.
Neslyším krvežíznivé výkřiky vesničanů dychtící po ohni, který by mě spálil.
A dokonce i když jeden z mužů zapálí hranici pochodní a můj svět se stává zběsilým a rudě žhnoucím, moje emoce se neprojevují.
Má duše se již odplavila temnou řekou podsvětí.
Verdit vyslyšela mé modlitby.
Až na to, že jenom tou stinnější stránkou.
 

3 people judged this article.

Poll

Jo nebo ne?

Jo!
Ne.

Comments

1 Anette (Moni) Anette (Moni) | 28. july 2010 at 16:54 | React

Moc zajímavá a pravdivá povídka.Skutečně povedená :D Momentálně se začnu tímto tématem zabývat více - táta mi přivezl od nás z Moravy knížku Kladivo na čarodějnice. Je o "čarodějnických" procesech u nás na šumpersku a mělo by to být i podle pravdy. Navíc někteří, kteří ani nikoho nevyléčili, byli stejně upáleni, protože měli majetek... Moc mě mrzí, že když se chtěl někdo ve středověku jen někomu zavděčit, třeba tím, že znal tajemství bylin, skončil na hranici s tím, že má spletky s ďáblem. mnohem horší, co jsem se nedávno dověděla je, že se to děje stále! Např. minulý rok bylo upáleno v Africe asi 5 lidí kvůli "čarodějnictví". Inu některé ty kmeny...
Jinak užij si v Holandsku - závist, já jsem v Praze a je tu teta a bratranec... :)

2 Jedna Holčina Jedna Holčina | Web | 25. december 2010 at 18:16 | React

Zajímavá povídka- a asi i pravdivá. Pěkné The, celkem to vystihuje mojí momentální melancholickou náladu x)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama