Bez šance

30. december 2010 at 10:00 | The |  Knihovnička povídek
Ehm. Ahoj, moji milí čtenáři.
Myslím, že vás jdu opět donutit k pláči.
Měla jsem chuť napsat nějakou povídku. Já si je píšu běžně, do počítače.
Ale nějak jsem se rozhodla, že zrovna tuhle zveřejním.
A upřímně, stojí za houby. Za ty extra velké, které nejsou k jídlu. A když do nich kopnete, vynoří se obrovský mrak prachu. A rostou jenom na Žabím světě C. Douglas Adams by o tom určitě něco věděl.  A doopravdy to tak myslím.
Prosím, prosím, nezabijte mě.
Za to, že je to tak strašně divné, jak to na sebe špatně navazuje a já neumím psát.
Odčiňuje mou vinu aspoň trošku to, že vím, že to není dobré?
Asi ne, což?
Doufám, že bude aspoň jeden člověk, kterému by se to mohlo malinko líbit.
A tohle píšu od srdce. Celé to píšu od srdce. A hlavně nemám odstup, takže mi to určitě nepřijde ani zdaleka tak stupdiní, jaké to ve skutečnosti je.
No, co už. Jenom mě nukamenujte.
A toho názvu si nevšímejte. Je zcestný. 
Varování: Homofobové, na celý článek neklikejte. Vaše názory mne nezajímají a to, že jsem divná už dávno vím. Děkuji.
Ta, která se bůhvíproč rozhodla zveřejnit tuto povídku.
The

Podtržítko - černá (c) Nariel

 Bez šance

Láska.
To ona mi způsobila tolik těžkostí, to ona mě nutila, abych o tebe bojoval. Bolelo mě, když jsi mě přehlížel, bolelo mě, když sis nevšímal, kolik jsem pro tebe obětoval.
A přesto jsem válčil dál, s planou nadějí, že se na mě třeba někdy podíváš.
A když nic jiného, přál jsem si, abys ze mě udělal alespoň svého kamaráda.
Jak já byl naivní. Doufal jsem stále, již druhým rokem a tys pro mě stále neměl oči. Ty ses věnoval jen jí. Tys ji miloval, já ji nenáviděl. Protože mi tě brala.
Kdybych tehdy věděl, že sis mě všimnul, že mě sleduješ, byl bych asi šťastný.
Ale minulost je minulost a já to nevěděl.
A tak jsem se dále kojil svými sny, že bys za mnou třeba někdy mohl přijít, a alespoň si popovídat, nic víc. Alespoň to, nezraňovalo by mě to tolik jako ta věčná ignorace.
Byla skutečně věčná. A já ztrácel naději.
 A tak jsem se pomalu přestal snažit.
Nechtěl jsem se násilím vloupat do tvého srdce, když tam pro mne zjevně nebylo místo, když všechna snaha byla evidentně zbytečná.
A tak jsem se konečně začal chovat trošku jinak, bavil jsem se se svými přáteli a na první pohled jsem vedl naprosto normální život středoškoláka.
***
Pamatuji si, jak jsem se dozvěděl, že ses s ní rozešel. Ale ani to se mnou nehlo.
Věděl jsem, že bitva je prohraná.
A pak jsem jednou zakopl a spadl ze schodů.
Myslím, že pád vypadal mnohem hůř, než jaký ve skutečnosti byl. Ovšem ani tak to nebyl žádný med. Hlava mi třeštila, byl jsem zkroucený do podivné polohy a celé tělo mě bolelo.
Jaké bylo moje překvapení, když jsi byl první, kdo přiběhl a začal ses starat, jestli se mi něco vážného nestalo.
Ještě stále si pamatuju tvůj melodický hlas, jak se mě ptá na spousty otázek.
,,Můžeš se posadit? Vidíš mě? Co tě bolí? Můžeš hýbat rukou?"
A v tomto duchu jsi pokračoval dál, rukou jsi mi podepřel hlavu a já byl ten nejšťastnější na světě. Mé tělo si to sice nemyslelo, ale já jsem byl v duchu neuvěřitelně šťastný - a také překvapený. I když jsem věděl, že to nic neznamená, že se pouze staráš o někoho, kdo ošklivě spadl ze schodů. A přesto mi připadalo, že je v tom něco víc a byl jsem jako v sedmém nebi.
Naštěstí jsem do nemocnine jít nemusel, zůstal jsem pouze pár dní doma.
A věděl jsem, že až se zase vrátím do školy, nebudeš si mě všímat.
Jaké překvapení pro mne bylo, když ses se mnou bavil!
A dokonce i víc, než pouze o mém pádu ze schodů.
Bylo to, jako kdybychom byli přátelé.
Tehdy jsem byl šťastný. Myslel jsem si, že se nemůže nic zkazit, tak moc opilý štěstím jsem byl.
A pak jsem se dozvěděl, že odjíždíš. Že se už nikdy neuvidíme.
Nejdřív jsem stál jako solný sloup a snažil se tu informaci vstřebat. Byla to rána.
Tady mělo mé štěstí skončit? Když jsem za něj tak bojoval?
Odjíždíš. Navždy pryč z tohoto města. Navždy pryč ode mě.
Už mě nikdy neuvidíš a já tebe taky ne.
A v tu ránu jsem věděl, že nemám co ztratit.
Popadl jsem knihu, kterou jsi mi kdysi půjčil, vzal klíče a vyrazila na cestu k tvému domovu.
Otevřel jsi mi a usmál ses. Tvůj úsměv mne málem poslal do kolen. Tak odzbrojující.
,,Co ty tady?" ptal ses mne překvapeně.
,,Já..já.." Nevěděl jsem, co říct.
,,Pojď dál." pozval jsi mě, když jsem se stále neměl k řeči.
,,Dobře." kývnul jsem a překročil práh.
Stál jsem uprostřed místnosti a nevěděl co říct.
,,Já..přišel jsem ti vrátit knížku." vzpomněl jsem si na knihu, kterou jsem si od něj půjčil a chtěl jsem ji použít jako záminku k návštěvě. Kdybych se náhodou neodhodlal.
 ,,To ale nemůže být ten důvod, proč jsi šel až sem. Vrátit mi knihu, když je ještě zítra škola?" v hlase ti zazněl otazník.
A najednou jsem byl rozpačitý. Bál jsem se to říct.
Ale tak co. Nemám, co  ztratit, připomínal jsem si stále.
,,Já.." odmlčel jsem se.
,,Ale no tak, už to řekni!" podíval ses na mne netrpělivě.
,,Já..já tě miluju." Vymáčkl jsem ze sebe. ,,A je mi jedno, že ty mě ne!" dodal jsem, jako kdyby mi to vyznání dodalo odvahy.
Chvíli ses na mě díval. Na mě, na kluka, který před tebou stál a tvrdil ti, že se do tebe zamiloval.
A pak jsi udělal věc, kterou jsem čekal ze všech nejméně.
Tedy, já ji nečekal vůbec. Vykolejlo mne to.
V očích ti tančily ohýnky a já jsem tě neznal. Ne tak, jak ses choval a jak jsi vypadal tehdy, v té místnosti.
Vždyť který normální člověk by po mě tehdy skočil, povalil mě na zem, začal mě líbat a prát se s knoflíky mé košile? Nebyl jsi normální. Nemyslel jsi to upřímně.
Ta šeptaná slovíčka lásky.
Nic z toho nebylo pravdivé.
Chtěl jsi jen sex, sex a nic jiného.
Proč jsem to tehdy neviděl? Proč jsem nechápal, že mě jen využíváš?
Proč jsem se nechal strhnout tvou vášní? Proč mi to nepřišlo divné?
Zlomil jsi mne. Když ses mi pak vysmál a vyhodil mě ze dveří.
Já tě miloval. Dal jsem ti všechno. Srdce i tělo.
Nenávidím tě, nenávidím. To vím, když nad tím teď přemýšlím.
Rozumíš tomu, co si tady chci nalhat?
Neumím lhát ani sám sobě. Vím, že bys mi nevěřil. A smál by ses, že tě ještě pořád miluji.
Víš, že když o tom teď přemítám, teče mi po tváři slza?
Slza lítosti. Dal jsem ti všechno - srdce i tělo.
Je mi líto té lásky, kterou jsem ti věnoval.
Budu pro tebe plakat již naposledy. Tohle je poslední slza.
Škoda, že už jsi ji nemohl vidět.
 

8 people judged this article.

Comments

1 Rabe Rabe | Web | 30. december 2010 at 10:33 | React

pěkná povídka, taková velmi emocionální moc se ti povedla :)

2 Destiny Destiny | Web | 30. december 2010 at 10:54 | React

To je krása. Hodně emocí, láska, zrada, zlomený srdce.. Prostě život

3 Taychi Taychi | Web | 30. december 2010 at 11:40 | React

Upalte ji! Tak dokonale vyjádřené to nemůže být od člověka, čarodějnice jedna! :D
Ach, tak ěm to nadchnulo že jsem si kousek dala na skypu dos tatusu x3

4 Yu Suzukei Yu Suzukei | Web | 30. december 2010 at 13:29 | React

Óóóóóóóó! Skvělostná povídka! A nikdo komu se to líbí blázen není.xD
To bylo úžasné.♥ Já jdu do skříně, brečeti že neumím tak psáti jako vaše výsosti.T_T

5 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 30. december 2010 at 14:20 | React

No jo, yaoistka se v tobě nezapře. :D Zajímavá povídka, taková jiná, než si psala obvykle. Chudák kluk...:)
jestli tě tenhle styl povídek baví, tak do toho. :D

6 Garou-tan Garou-tan | Web | 30. december 2010 at 14:38 | React

Po přečtení povídky ti chci věnovat ananas ovázaný mašlí. Je to špatně?

7 Garou-tan Garou-tan | Web | 30. december 2010 at 15:16 | React

Samozřejmě, že jsi. O tom ani nepochybuj ^^
Já tehdy neměla příliš chuť k jídlu... no, pořád nemám. Ona mi mami udělá nějakou dobrotu a zase ze mě bude ta věčně nenažraná Garou, vsadím se klidně i o Mukurovy trenky. A já většinou vstávám před obědem, takže nesnídám... no, co se dá dělat.
Ano, yay for being at home.
No, já nad tím už radši nepřemýšlím. Myslet bolí... (jen jestli ta migréna není z nedostatku pití, že jo)
Nevím, no. Já jsem třeba díky blogování našla spoustu úžasných lidí (tebe, Taychi, Atyiyu, Neelu-hime, atd.) a blogů, na které si ráda chodím číst. Okolí podobný lidi postrádá - a nejsem tak blbá, abych o sobě všechno na blogu říkala.
Doufám, že z toho vyroste. Měl by pohnout, nebo to nestihne...
Stejně. Že ti rodiče vždycky skáčou spíš kolem jednoho dítěte a to druhý většinou fakt bývá "to druhý". Doufám, že taková matka nebudu... (Garuš přemýšlí, že by měla tak dvě děti)
Oni si ho nesamostatnýho vychovali... ale tak já ho, Gacktudík, zase nějakej čas neuvidím, takže vychladnu, budu se spokojeně cpát čokoládou a hovět si v posteli, kde mě nikdo nebude kopat a mlátit.
Miluju svůj domov :3
Nedostala. Ironie je, že teď na Rea ty peníze mám, jenže je v Kotvě. Já chci bejt Pražan, fakt.
(Klidně se opakuj. Tvoje komentáře jsou skvělé i tak ^^)
Juu ^^ To je od tebe hezké. Mně jen časem došlo pár věcí, tak se snažím ze sebe vyšlechtit pořádného vlka. Chalupářka říkala, že jsem se docela dost změnila k lepšímu - tak doufám, že mi to i vydrží.
Arigatou gozaimasu :) *úklonka* Už jdu psát, slibuju

8 Já | Web | 30. december 2010 at 17:18 | React

a...um...ehm...éto...já prostě nevím, co říct...
Ačkoliv je to psaný jako neopětovaná homosexuální láska, přesně to zapadá na mě a na moje milostné problémy...
Nechtěj mi nalhávat, že neumíš psát!

9 agrrr agrrr | Web | 30. december 2010 at 17:20 | React

Upálit!!!!
:-D žertuji. Neupalovat. zavřít do malé místnosti, přidělit tužku a sešit a nutit psát a psát a psát a psát.....

10 Paní Yasuo Paní Yasuo | Web | 30. december 2010 at 19:41 | React

Epesní. Jak jinak to říct. :))

11 Sue** Sue** | Web | 30. december 2010 at 21:19 | React

Umíš psát povídky..a skvěle..
A tohle melancholikovi nedelej a nepiš tak emociální povídky ^^

12 Cathee Cathee | Web | 30. december 2010 at 22:17 | React

Smutné....a bohužel dost pravdivé, nejen mezi muži...

13 Jedna Holčina Jedna Holčina | Web | 1. january 2011 at 5:55 | React

Hezké. Anketa: Ale ňuf. Jen tě pošlu do blázince.
Překlad: Ale ňuf. Pojď k nám domů ;)

14 Venom Paparazzi Venom Paparazzi | Email | Web | 1. january 2011 at 9:13 | React

Však je to dobré. Mě se to líbilo. Škoda, že si to asi nepřečte pan tiskaříček :-D zasloužil by pořádně hard gay sex.

15 A-CC A-CC | Web | 1. january 2011 at 16:49 | React

yaoi! úžasný povídka, nekecej furt! :D :P

16 A-CC A-CC | Web | 1. january 2011 at 16:49 | React

[15]: úžasná

17 Neela-hime Neela-hime | Web | 1. january 2011 at 17:46 | React

Že neumíš psát? Prosím? Málem mi tu ukápla slzička *je strašně citlivá*. Tak... melancholický, smutný :) Líbilo se mi to.
(Je neuvěřitelný, jak se i k tomuhle písnička Magnet hodí ^^)
Mimochodem, přeji krásný Nový rok ^.-

18 ztracenablogerka ztracenablogerka | Web | 1. january 2011 at 21:05 | React

nádherný...myslím jak dokážeš vtisknout písmenům a slovům emoce,pocity, nádherné není zlomené srdce o kterém píšeš, ale většinou asi takhle láska dopadá! bohužel!

19 Michaela Michaela | Email | 2. january 2011 at 9:13 | React

http://www.prekone.sk/prekone/7-Sutaz
hlasni za alfayeda pod obrazkami anketa cislo 10 a potom hlasnite i o 10 minut sa to da 2x :) prosim moc vdacna budem kazdy den 2 hlasky diky :)

20 Lúthien Lúthien | Web | 2. january 2011 at 11:03 | React

Děkuju za přání k novému roku, i já ti přeju všechno nej a hodně úspěchů v blogování :)

21 Lennroe Lennroe | 5. january 2011 at 0:14 | React

Upřímné, od srdce, jo to je přesný. Proto to má takový kouzlo. Protože z toho skoro kape pravda a nedá se tomu nevěřit. Vykoupí to i drobné nedostatky (a že jich tam moc není).

22 Majda Majda | Web | 1. february 2011 at 17:19 | React

Úžasné. Originální. Nejlepší. Dech beroucí. Skvělé.
Spoj všechny tyhle slova dohromady a budeš mít matnou představu toho,jak moc se mi to líbilo :)

23 šestka šestka | 5. april 2011 at 21:02 | React

Je to gay gaygay :D :D Moc hezky :D

24 Maurício Maurício | Email | Web | 19. december 2011 at 13:21 | React

No jasnýýýý

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement