Zrcadlo

3. february 2011 at 22:16 | The |  Knihovnička povídek
Tak, moji drazí.
The vám neumřela, napsala vám povídku, celý týden se jako vzorná školačka učila a byla šťastná. A zítra jde na sraz s jistými fajn blogery.
A k téhle povídce chci říct, že je kostrbatá naprosto děsivě. Že se mi chce spát a že ráno budu litovat, že jsem ji zveřejnila. Ta povídka je vadná. Divná, divná, divná a některé věci jsem tam vůbec nevysvětlila.  Ach. To by chtělo talent...
Berte to s rezervou, prosím pěkně. (A hodně velkou)
Ale. Něco se mi přeci jen líbí. Takže tak z půlky...ale což, udělejte si názor sami. :) 
The

Podtržítko - černá (c) Nariel
Stál jsem před zrcadlem. Moje mladší sestra by samozřejmě okamžitě podotkla "..jako ostatně vždycky." Ale ona nemá pravdu. Nezná mě.
Nikdo mě nezná. Ale lidské bytosti jsou k tomu zjevně odsouzené. Nikdo nikomu nerozumí. Nikdo nemůže plně pochopit toho druhého. Pořádně ho poznat.
Prostě to není možné. Přísloví, které nám oznamuje, že všechno jde, když se chce, je nesmyslné. Všechno nejde. A tohle nepůjde ani kdyby si to přáli všichni obyvatelé Země.
Možná proto všichni pořád tak toužíme po lidské společnosti. I ten největší introvert na světě ve skrytu duše doufá, že někdo přijde a z věčné samoty ho vysvobodí.
Vím o tom, že si to také přeju. Alespoň to porozumění, které je jen iluzí.
Ale já mám ještě čas. Jsem mladý, inteligentní a přitažlivý. Když vím, že je to pravda, tak proč bych si to nepřiznal? Arogantní egoista? Ne, jen konstatuji, co vidím a vím. Nic těžkého.
Sklopil jsem hlavu a zapnul poslední knoflík. Tak. Teď vypadám dokonale.
Ale stejně to ještě musím v tom zrcadle zkontrolovat. Nu ano. Černé vlasy, modré oči, lehký úsměv. To jsem já. Já s košilí a nedbale uvázanou kravatou. Černovlasý chlapec, po kterém holky šílí.
Tak je to správně, tak to má být.
Naposled jsem se prohlédl a vykročil jsem směrem od zrcadla do předsíně.
Když tu najednou mi na tom přišlo něco zvláštního. S tím zrcadlem něco nebylo v pořádku.
Přitahován zvědavostí jsem se k němu vrátil. A dech se mi v hrdle zadrhnul.
V tom zrcadle jsem byla já - překvapivě - ale stál jsem jinak. Sklo nezrcadlilo mě. Co bylo stejné bylo okolí a také já. Ale v jiném postavení.
,,Překvapen? To je milé, že sis mě všimnul."
Vytřeštěně jsem zíral na svůj odraz. Co se to tu děje?!
,,Ale víc nadšení bys do toho tedy dát mohl. Když už na mě tak civíš." pronesl sarkasticky.
,,Nadšení? Nadšení?! Vůbec nevím, co jsi zač! co se to tu děje?" ptal jsem se již podruhé.
,,Já vím, že ti to moc nezapaluje...ale že by to bylo až tak strašné...Asi trpíš sklerózou, chlapče."
,,V životě jsem divnější věc neviděl. Stejně jsi jen přelud. Takže, drahý přelude, když dovolíš.."
Smích. ,,Nedovolím." A zasmál se znovu. Ale nesmál se vesele.
,,A jak mě chceš zarazit? Jednak jsi jen iluze a jednak jsi na durhé straně zrcadla. Nemůžeš dělat vůbec nic. Vůbec nic." zdůraznil jsem. Už jsem chtěl pryč. Začínal jsem se cítit nesvůj.
,,Tak si jdi. Ale já vím, že se vrátíš..." a zase se smál. Jako kdyby už vyhrál.
 Otočil jsem se na podpatku a vyšel ze dveří s tlumeným smíchem v zádech.
***
 On vyhrál. Vážně vyhrál. Pan Přelud. Už chápu, proč se smál...
Mám ho pořád v hlavě. Co dělá u mě v zrcadle? Je to skutečnost nebo jen výplod mojí představivosti? Kdo to je? A proč se mi z něj tak rozbušilo srdce?
 Proč mi přijde, že ho odněkud znám?
'Vždyť to jsi ty, ty tupče...' ozvalo se mi v hlavě.
No super, ještě ke všemu jsem schizofrenní. To je dneska den...asi nebude patřit mezi ty nejšťastnější.  A ke všemu na mě mluví zrcadlo.
Najednou mi to přišlo strašně komické. Začal jsem se smát.
Jsem úplně normální kluk. Až na tu schízu a to, že na mě mluví předměty.
***
,,Samozřejmě. Nemůžu dělat nic, nic, vůbec nic."
,,To tedy nemůžeš!" osopil jsem se na něj. Tenhle zmetek už mi začínal lézt krkem. ,,Stojíš si tu na druhé straně zrcadla a nemůžeš dělat vůbec nic, jen čekat, až přijdu. Nemůžeš vyjít zpoza zrcadla a jít za mnou. Prostě nic. Pusto, prázdno."
,,A ty tomu vážně věříš? Že jsem bezmocný?" podíval se na mě.
Musel jsem si to přiznat. Jestli je tenhle člověk bezmocný, tak já jsem růžová víla s modrými křidýlky, která jezdí na zeleném slonovi s puntíkovatýma ušima.  A to nejsem, řekl bych. Ale nemůžu si být už ničím jistý. Do zrcadla jsem se už dlouho nedíval.
Tedy tak, abych viděl sebe a ne jeho.
Povzdechl jsem si. Obrátil mi život na ruby. Ani se nemůžu podívat do zrcadla. Ani se nemůžu zamyslet, aby se ta myšlenka nějak nedotkla jeho. Nemůžu se soustředit. A ke všemu jsem pořád strašně vzteklý.
 A kvůli komu? No samozřejmě. Ten arogantní floutek v zrcadle, jehož nejlepším přítelem je sarkasmus. Ten kluk, co si myslí, že ví všechno nejlíp!
,,Dej mi pokoj. Proč jsi vpadnul do mého života?" zeptal sjem se ho tak klidně, jak jsem jen dokázal. Výsledek moc klidně nevypadal.
Jen se zakřenil.
Měl jsem strašnou chuť mu vrazit facku. Ale to jsem nemohl, je přeci jen v zrcadle, no ne?
Kvůli němu je teď všechno špatně.
**
Alespoň, že ty holky o mě neztrácí zájem. Problém je v tom, že já ztrácím zájem o ně. To on! Vloupal se do každé mojí myšlenky. Nemám nic svého, koutek jen pro sebe, kde by mě nestrašila jeho - moje - tvář a jeho slova. Vždycky ke mě mluvil. Vždycky, když jsem si šel lehnout.
Začínal jsem pociťovat nechuť nad vlastním pokojem.
Ten zmetek! Ten ironický, egoistický, samolibý hlupák s nádhernýma očima!
Počkat..co že jsem si to právě pomyslel?
***
Zaťal prsty do dlaně.
Tak ten ignorant se tam někde tahá s holkama, zatímco on je uvězněn v zrcadle. Na tomhle světe neexistuje spravedlnost. Ani na té straně zrcadla, kde právě přebýval.
Dotknul se prstem přepážky. Ukazováček se setkal s překážkou a po chvilce přetlačování s neživým předmětem se kousek dostal ven.
Usmál se. Tak přece jen...ale On se o tom nedozví. Tohle zůstane tajemstvím. Dokud se nerozhodne. Dokud tady budou ty pochyby. Ta nechuť.
A přece..nečekal, že On tak rychle zapomene na ten okažmik, kdy se setkali poprvé. Na ten okamžik, kdy se malý černovlasý klučina usmál do zrcadla a jeho srdce pro něj začalo bít.
Jenže teď je tu uvězněný. Potřebuje Jeho, prince na bílém koni, potřebuje Jeho pomoc, Jeho lásku.
A dokud se toho zrcadla nedotkne a nebude tu láska, on bude bezmocný.
***
Jsem ztracený. Moje soustředění se odebralo někam to Tramtárie, schopnost vyprázdnit hlavu a utéct před problémy nefunguje. On si tam vždycky najde cestu.
Nemám klid, nemůžu spát, bojím se vejít do pokoje. Mám kruhy pod očima. Moje pleť strádá, oči postrádají živý výraz a chodím jako tělo bez duše.
Jsem troska. Nenávidím ho. Nenávidím ho za to, co ze mě udělal! Nesnáším toho blbečka, co je tak zatraceně charismatický... Vlezl mi do života vtáhl mě do věčného kolotočem naděje, vzteku a bezradnosti. Po nocích se nevyspím. Občas mi mozek prostě vypne.
Lidé si o mě začínají dělat starosti. Pořád se mě ptají, jestli je mi dobře a co se mi stalo. Ne, že bych se jim divil.  Ale přece jim nemůžu s klidným srdcem říct, že na mě mluví zrcadlo a já jsem z toho na prášky. Víte, támhleto zrcadlo je docela pohlednej kluk...Jo, už to vidím.
Ne, děkuju, nechci skončit v blázinci.
Jsem úplně normální kluk. Až na tu schízu a na to, že jsem se asi zamiloval do zrcadla.
***
 Přišel jsem domů. Hodil tašku do kouta. A šel do pokoje. Rozhodl jsem se na něj vykašlat. Je to jen iluze, jen postava v zrcadle, nic víc.
Otevřel jsem dveře.
,,Mlč." poručil jsem mu, když jsem vešel. Nestojím o jeho řeči. Nestojím o něj, chci jen chvilku samoty...dobrá, dobrá, přiznávám, teď pěkně kecám. Stojím o něj. Chci ho. Chci postavu v zrcadle, chci svůj odraz...asi už bych vážně měl odcestovat do toho blázince.
Schoulím se v koutě.
A představte si, já poprvé v životě brečím. A zrovna kvůli takovéhle prkotině. Jsem bezradný a nechápu ani sám sebe, natož své okolí. O Něm mi ani nemluvte.
Moje srdce splašeně bije. Je blízko k němu a moje zmatené pocity to ještě umocňují. Přeji si, aby se zastavilo, abych mohl tady a hned teď zemřít na zástavu srdce. To by byla pohádka.
Nechci zvednout hlavu. Vím, že se na mě dívá. Těma svýma ocelovýma očima.
Nenávidím ho a přitom ho miluji.
Jak spletité jsou ty cesty srdce.
'Proč jsi tak neústupný? Tak hrdý? Natáhni ruku a dotkneš se toho zrcadla..dotkneš se jeho..'
A proč bych to dělal? Lidé se normálně nesnaží dotknout svého nepřítele.
'On není tvůj nepřítel. Pokud se tedy k nepřátelům obyčejně nepociťuje láska.'
Nechci tě poslouchat. Mám pocit, že se zblázním...
'To se nemusíš bát, bláznem už dávno jsi.'
No to ti tedy pěkně děkuju.
'A navíc...Ublíží ti, když se toho zrcadla dotkneš?'
Možná mě přesvědčilo tohle mé alter ego, nebo jsem to možná chtěl udělat celou dobu. Každopádně jsem se dotkl studeného povrchu zrcadla.
A pak jsem se přisunul blíž a opřel jsem si o něj hlavu.
Něčí ruce mě pohladily po tváři, setřely slzy a prohrábly mi vlasy.
,,Nenávidím tě." řekl jsem mu.
,,Já vím...ale láska a nenávist jsou na opačné straně jedné mince. Jdou ruku v ruce. Nenávist je koneckonců také vášnivý cit. Víš?"
Jeho prsty se probíraly mými vlasy.
,,Proč neotevřeš oči?"
,,Jsi jen iluze. Když oči otevřu, ty zmizíš."
,,Blázne...zmizel jsem snad po celou tu dobu, co mě znáš?"
,,To možná ne. Ale teď jsi na iluzi moc hmotný, jsi přelud. Výplod mé představivosti."
 A propadal jsem se do světa snů.
Před usnutím jsem jenom ještě cítil dotyk cizích rtů na svém čele. Motýli v mém žaludku se zatřepali a přinutili srdce bušit ještě rychleji.
 

7 people judged this article.

Comments

1 Sue** Sue** | Web | 3. february 2011 at 22:30 | React

NENÍ to kostrbaté.
Proč máte všichni vždycky tak skvělé nápady?
'Jsem normální, jenom jsem televize...'

2 Puberťák Puberťák | Web | 3. february 2011 at 22:33 | React

Jak je to se soutěži?

3 Jedna Holčina Jedna Holčina | Web | 3. february 2011 at 22:58 | React

Bohužel je to z trošku jiného soudku, ale je to moc hezký :)

4 Atyiya Atyiya | Web | 3. february 2011 at 23:11 | React

[2]: Taky by mě zajímalo, jak to bude se soutěží... nějak se zasekla?
Jinak, co se povídky týče, máš daleko víc talentu, než jiní ;)

5 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 4. february 2011 at 15:25 | React

Hm, použiju frázi z povídky, jestli tohle je kostrbaté, "tak já jsem růžová víla s modrými křidýlky, která jezdí na zeleném slonovi s puntíkovatýma ušima."

Moc se mi to líbí... Jen mám takový pocit, že teď budu mít strach kouknout se do zrcadla...

6 katsumi-kagakusha katsumi-kagakusha | Web | 4. february 2011 at 15:45 | React

Páni, vážně se mi to líbí.
Nevím, proč všichni vždycky hledají chyby na svých dílech, od kritiky jsou tu ostatní, měla by ses poplácat po ramenou a říct si: "Dobrá práce." :D

Ale fakt, líbí se mi to. Ještě štěstí, že ačkoli jsem egoista, zrcadla v lásce nemám :D

7 Yu Suzukei Yu Suzukei | Web | 4. february 2011 at 17:03 | React

.. A sakra! Teď se bojím.
Ačkoliv dnes už jsem se do zrcadla dívala několikrát a ještě na mě nikdo nezačal mluvit.xD
Hmm, zase úžasnost. A neříkej že ne. Vždyť vidíš, jsi jediná kdo to neříká! Tak mlč.:P
(Ale myslím, že víc se mi líbila ta předchozí, což ale neznamená, že se vymýšlím jak tahle je úžasná! .. Neumím mluvit.xD)

8 Lucy Lucy | 4. february 2011 at 19:15 | React

Já stát před zrcadlem, tak moje mladší sestra řekne akorát: "Hnusná jako vždycky".
Ale jak já jsem v očích své sestry hnusná, tak je podle mě tahle povídka hezká. Ne, vážně, mě se strašně líbí ten námět :) A zpracování je perfektní.

9 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 4. february 2011 at 20:12 | React

Tohle může napsat jedině yaoistka. :) Skvělý nápad vzatý z dobrého úhlu. Ty se při tom psaní umíš tak vžít do pocitů těch postav. Jen mi přijde, že se to odehrálo nějak moc rychle i přes ty hvězdičky oddělující časovou část.
Nicméně taky bych chtěla takový talent.

10 Paní Yasuo Paní Yasuo | Web | 5. february 2011 at 13:06 | React

Kostrbaté? Jak KOSTRBATÉ? Kde? Je to skvělé.
A děkuji.

11 Yu Suzukei Yu Suzukei | Web | 6. february 2011 at 13:09 | React

No bojím se, protože by na mě mohl vylézt někdo, kdo mě zrovna milovat nebude!:'D
Joo! Tahle dokonalost chce pokračování!♥ (A mohlo by tam být yaoi.8) 8D 83)

12 Taychi Taychi | Web | 8. february 2011 at 12:18 | React

A tohle mě oprabdu naštvallo... Nenávidím tě. Jak jsi mohla?! Tak pěknou povídku napsat....snad jsem ti jasně řekla, že jestli něco hezkého napíšeš, uškrtím tě puntíkatou kravatou!
No..jinak samot¨zřejmě že spolu půjdeme hledat šavlozubé ponožky :PPPP

13 Mňoukla & vymňoukla Mňoukla & vymňoukla | Web | 3. march 2011 at 19:26 | React

AEIOU, hele až vydáš knížku řekni, budu si ji číst pod lavicí, jako ostatně všechno, co mě hypnotizuje a to tvoje povídky bohu-žel či dík dělají... :D

14 Kiara Kiara | Web | 29. may 2011 at 8:54 | React

Doufám,že moje zrcadlo zrcadlí to co má. *Zkontroluje odraz v zrcadle* Všechno v pořádku :D

V žádném případě to kostrbaté není! Jako obvykle je to originální a čtivé. ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement