Dopis prokletým

17. october 2011 at 21:13 | The |  Knihovnička povídek
Dobrý den, moji milí! :)
Já vím, že už jsem se zase 46876873847 let neozvala, ale právě se to snažím napravit. Maličko nestíhám ani svůj vlastní život, a o tom blogovém se snad už zmiňovat nemusím. Na druhou stranu, pořád píšu - problém ale je, že sama sobě do počítače a většinou nic nedokončím. Budu to házet na nedostatek času. A vy mi to všichni dozajista věříte. .-.
Každopádně to, c se nachází pod perexem je můj asi dvoudenní pokus o... něco. Ani nevím co.
Asi jsem jenom chtěla něco napsat a nedostatek inspirace mě donutil k naprosté a zcestné improvizaci.
Takže jen doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit (a věřte, že nějakou práci mi to dalo) a nakonec jenom malá otázečka. Uhodnete, jaká báseň je v 'povídce' použita?
Vaše vytížená
Theyalin :)

~
Letmý pohled přes rameno a rychlé zaškrábání pera na papír. Otočí se znovu, oči jako nekonečné temné studnice upřené do kroutících se stínů u stěn a nábytku. Svítilna, strategicky umístěná na stole, vysílá teplé žluté světlo všude tam, kam dosáhne. Žel, je schopna zasáhnout jen pár míst a stejně jako její vlastník sledovat, jak se na nepravidelné hranice světla vrhá temnota, jako by snad doufala ve věčné zlomení síly ohně a světla jako takového. Lampička se však naštěstí drží statečně a urputně září na papír, kde je nádherným, ozdobným rukopisem napsáno pár osamělých slov.
Pár slov, které jen tak bloudí myslí básníka, hledaje cokoliv, s čím by se mohly spojit. Naneštěstí jenom poletují a neshodují se s žádnou myšlenkou, která jim nabídne pomocnou ruku.
Zmateně naráží jedna do druhé, jako by čekaly, že je náhoda vhodí rovnou do náruče vyvolených slov. Ale neděje se tak, a proto básník drží v jedné ruce tužku a místo, aby s ní horlivě putoval po papíře, nechávaje za sebou cestičky ze slov, odloží ji s povzdechem vedle papíru. Vstane ze židle a pohlédne z okna, dolů na špinavé ulice Paříže. Za tenkým sklem panuje královna tma, potměšile se mu vysmívá do tváře a svým závojem zakrývá všechny jemné a detailní věci. Básník se hořce pousměje a dál, s prázdným pohledem vyjadřujícím jeho bezmoc, jenom hledí na stín pekla venku.
Když vtom, jako blesk z čistého nebe, ho něco napadne. Pár dlouhými kroky se dostane ke stolu, prudce si přitáhne židli a do ruky popadne tužku - a za chvilku už na bílém papíru zřetelně vystupuje pár slov.
Kolikrát ještě mám mráz cítit na zádech, začínají první nesmělé tahy tužkou. Psací potřeba se vznáší nad papírem, a vzápětí je vztekle mrsknuta o dřevěnou desku. Osvícení bylo jen kraťounké, a co dál by se mělo napsat, to je ve hvězdách. A hvězdy mlčí.
Sehne se pod stůl pro tužku, a tentokrát sebejistými tahy začne větu na novou stránku.
.
Drahá moje,
kolikrát vás ještě budu muset prosit, abyste se ukázala v mé blízkosti? Kolikrát ještě budu klečet na kolenou, čekaje, až mne necháte políbit vaši spanilou ruku, bledou jako lilie? Budu moci ještě někdy vůbec doufat v to, že se milostivě zjevíte nade mnou, vyčerpaným, chudým, nad někým, kdo po vás bude chtít váš zářivý úsměv, vaše objevy, vaše vyznání, a nic vám nedávat na oplátku? V hlavě mi hlodá tušení, že jsem vás minulý týden viděl naposled - avšak naděje se vzdát nehodlám!
Nemohu jenom zmačkat do kuličky svůj dosavadní život a na nový kus papíru začít odznovu. Nemohu přiznat, že jsem byl doposud pouhý ztroskotanec, využívající vaší laskavosti. Pouze a jedině se zmůžu na hlubokou omluvu, ale přijetí vaší věčné absence nejsem schopen učinit.
Bez vás je můj život jenom pohádka bez šťastného konce, kdy se princ toulá světem, zatímco jeho milovaná princezna a nevěsta je městská děvka bez srdce, a válka zuří na každém rohu. A jako umírají smyšlené postavičky pohádek, mám pocit, že mi každým okamžikem odumírají mozkové buňky, má kreativita, má inteligence, a mé myšlenky mi s bílým kapesníčkem mávají na rozloučenou.
Občas mi přijde, jako že jste rukou v šarlatové rukavičce podepsala rozsudek mé smrti. Obávám se, že vás začalo nudit věčné docházení za mnou, když jsem vám nemohl nic ani oplatit. Pochopil bych to, ano, ale myslíte si, má překrásná zachránkyně, že se lidské bytosti vždy a bez výjimky vzdají?
Nechtěl bych znít jako rouhač, a rozhodně vás nechci urazit. Byl bych šťasten, kdybyste si má slova vzala k srdci a neměla mi je za zlé. Pokud uděláte alespoň první ze zmíněných, má snaha byla, byť jen z části, úspěšná a já se s vámi můžu rozloučit.
Poníženě vás však prosím, abyste mi dodala sílu, třeba jen na poslední chvilku.
Váš
Ruka nad papírem ztuhne, neví, co napsat dál. Básník se zamyslí, zda napsat jméno, a jestli křestní nebo snad celé. Po maličké odmlce se rozhodne a drobnějším krasopisným písmem, než je dopis nad ním, napíše velké rozmáchlé C a zakončí dopis velkou tečkou.
List odloží na stranu a vrátí se k tomu prvnímu, na kterém je načrtnuto těch pár slov, které to celé způsobily. Kolikrát ještě mám mráz cítit na zádech?
,,Tak kolikrát?" zamumlá básník pod vousy a se zkrabaceným obočím opět věnuje pozornost dalším veršům ve své hlavě. Pak, ruka rozechvělá z náhlé inspirace, dopíše celou sloku.
.
Kolikrát ještě mám mráz cítit na zádech
a líbat, obludo, to sprosté čelo tvoje?
Co, toulci, ztratím ran, než jedna střela moje
zasáhne přírodu v těch jejích tajích všech?
.
Věnuje poslední pohled napsané poezii, a nakonec ještě připíše jedno slovo, které s básní zřejmě nemá co dočinění. Slovo, které stojí osamoceně mezi ostatními, které přetéká emocemi, a vyjadřuje vše, co by mělo.
Děkuji.
A když je jeho práce hotova, s právě rozprostřeným vnitřním klidem dojde k posteli, a aniž by se obtěžoval s převlékáním, ulehne a nechá se unášet vlnou snového spánku.
A když ráno vstane a pohlédne na sešit, jehož stránku ještě večer plnilo pouze pět řádků, nestačí se ani nadechnout, a už se vrhá k hotovému dílu. Jemným ženským písmem je dopsán zbytek básně, a vyjadřuje utrpení, lítost i naději.
.
Budeme stravovat svou duši v úkladech
a rozbijeme v nich víc hodně těžké zbroje
než v hrůze zvedneme dvě kalné oči svoje
k té Stvůře, jejíž chtíč nám vzlyky plní dech
.
Jsouť, kteří nenašli svůj Idol tady dole.
Ti kletí sochaři, na kterých hanba lpí,
kteří jdou bušíce si do prsou a lbi
.
jen v jedno doufají, ó temný Kapitole!
Že Smrtí, plující jak nové slunce tmou,
jim květy mozku všem přec jednou rozkvetou.
.
Básník uchopí pero, a pod stvořené dílo nejistě a nepříliš jasně napíše něco, co je s ním svázané po celou dobu prokletí jeho života, něco, co ho stále drží nad hladinou šílenství.
Uvědomění vlastní prchavé existence.
Charles Baudelaire.
 

6 people judged this article.

Comments

1 Yu Suzukei Yu Suzukei | 17. october 2011 at 21:22 | React

Slečno, to je nanejvýš dobré. :) Máš skvělou slovní zásobu a jdou ti básně! Gratulace. xD

2 zisi-chan zisi-chan | Web | 18. october 2011 at 16:21 | React

Tak Baudelaireho styl jsem poznala hned, nad básní samotnou jsme chvíli váhala. Jsem si jistá, že je z Květů zla anesmělě hádám Smrt umělců. Vlastně jsem si skoro jistá, protože je to kamarádčina oblíbená a zněla takhle... takže hádám Smrt umělců.
Povídka byla super, zdá se mi to, nebo přicházíš na nový styl psaní? Líbí se mi...
S pozdravem, Zis

3 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 18. october 2011 at 17:52 | React

Jelikož jsem v této oblasti naprosto nevzdělaná, vůbec nevím, o jakou báseň se jedná. Každopádně tvé využití v povídce je dokonalé. Přesně jak psala Yu, závidím ti tvůj talent. :)

4 Theyalin Theyalin | Web | 18. october 2011 at 19:24 | React

[1]: Děkuji, madam, jsem potěšena, žě se ti to líbilo :) S tou slovní zásobou bych si nebyla tak jistá, mám co dohánět. A báseň je samozřejmě od úžasného a mnou obdivovaného čověka, kterého jsem v textu využila, pana Baudelaira.
[2]: Já ti vážně tleskám, Zisi, jsi úžasná. Skutečně je to z Květů zla a vážně je to Smrt umělců. Taky jedna z mých oblíbených - stávám se pro to u nás ve třídě lehce divnou, že dobrovolně čtu věci, jako prokletí básníci, Jane Austenová nebo Utrpení mladého Werthera. Ignorujme fakt, že většina z nich neví, že někdo jako prokletí básníci existoval -.-
JSem strašně ráda, že ti to přišlo super, a taky, žes na mě nezanevřela. Ve spojitosti s tebou si vždycky czpomenu na rozepsaný díl  Nesmělé, který mi sedí v počítači a ňafne na mě vždycky, když po mě někdo chce další díl. Vážně... vážím si toho, že moje bláboly čteš.
[3]: :) Však Moniko, ty jsi zase neskutečně inteligentní v jiných věcech. Ale moc děkuju, a virtuální objetí, takovou chválu si snad nezasloužím. :)

5 Sue** Sue** | Web | 18. october 2011 at 21:26 | React

Hluboce se omlouvám, že jsem nenapsala dříve, ale měla jsem menší problémy s vypínáním počítače. Jak jsem psala, povídky ve stylu 'devatenáctého' století a dříve ti jdou.. :333 Podobá se to stylu dopisů od Lady Susan, takže se nevymluvíš, že ti to nejde. :3 Jinak se stydím, že jsem si ještě Baudelaira nepřečetla.. Podle všeho má hezké básně.  :3 You're always writing so beautiful stories..

6 zisi-chan zisi-chan | Web | 19. october 2011 at 20:41 | React

[4]: No, Květy zla jsou totiž skvostem ;-)

Přestože preferuji Villona, Baudelaire byl perfektní (daleko lepší než třeba takový Verlaine, minimálně pro mě). Prokletí básnící jsou obecně výborní, že? Prostě francouzská poezie má své kouzlo ;-)
Minimálně dle mého názoru jsou Francouzi mistři v poezii, ale možná jsme jen trošku předpojatá (třeba takový Shakespeare byl génius a nebyl z Francie...podivné :D)
No, ale já jsme ráda, že nejsem jediný šílenec, který rád listuje povinnou literaturou. Ale u tebe mě to ani moc nepřekvapuje, tenhle styl k tobě prostě sedne ;)

7 zisi-chan zisi-chan | Web | 19. october 2011 at 20:43 | React

PS: když už jsme u toho ňafání... :D

8 Karr Karr | Web | 25. october 2011 at 21:05 | React

Ach, proč mě taky někdo nenapíše TAKOVÝ milostný dopis.. Nechceš být můj ctitel? :D A ten styl jakým je to napsané, takové osobně neosobní.. Líbí se mi to, hrozně moc' Bude k tomu nějaké pokračování? Mělo by, ráda bych věděla, jak to dopadne :)

9 Kate Kate | Web | 31. october 2011 at 18:42 | React

Báseň ale neznanala, vůbec nemám přehled, ale líbila se mi. Jinak je to dokonale napsané :) krásná povídka :))

10 I, Dragon-fly I, Dragon-fly | 9. november 2011 at 18:46 | React

Myslím, že je to dobré. Opravdu VELMI dobré. S úsměvem vrtím hlavou a vzpomínám na doby, kdy jsi si stěžovala, že neumíš psát. Ale ty umíš. A vědělas to i dřív, viď? A netvrď, že ne. Všichni vědí, že umíš psát. A to, že čteš prokleté básníky není nic divného, ostatně neznám nikoho, kdo by si myslel, že je. Tak. Usměj se, vykašli se na pochybnosti a dopiš některou z těch úžasných věcí, které si syslíš pro sebe. Proč? Protože ti lidi tady na to čekají, víš? Protože se jim líbí, jak píšeš, protože tě mají rádi, protože jsi to ty.

11 Jůůů Jůůů | 20. november 2011 at 0:07 | React

Nic nového? :<

12 Knedla Knedla | Web | 9. december 2011 at 22:34 | React

No tak budeš hold JEŠTĚ VZÁCNĚJŠÍ. Měsíčník taky dobrý. Co takhle sednout k počítači na pár hoděk s hrnkem grogu, vybrat něco namátkou v nepořádku na stole .. ále, hlavní je zvládat :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement